Přečetl jsem si v Právu, dříve Rudém, v tomto týdnu dva články, věnované výročí 25. února 1948. Zejména v článku K. Hvížďaly jsou jisté historické nepřesnosti. Ano, je pravdou, že prezident Beneš byl těžce nemocný po několika záchvatech mrtvice, ale vyčítat mu, že měl razantně čelit tlaku komunistů, kteří se dožadovali podle ústavy doplnění vlády K. Gottwalda o nové ministry za ministry tzv. pravicových stran, není korektní. Ano, noví ministři plně vyhovovali komunistům a jejich snaze prosadit „diktaturu proletariátu“. Zabránit tomu by ovšem nebyl schopen ani úplně zdravý prezident. 

Na rozdíl od obou pánů autorů článků o 25. únoru 1948 v Právu jsem měl před lety možnost hovořit s některými bývalými, předúnorovými poslanci a činiteli Národně socialistické strany (byl jsem léta členem Čs. strany socialistické) a později i Sociální demokracie. Všichni unisono se tito pánové shodovali, a to je také můj dnešní, konečný názor, že podání demise ministrů demokratických stran bylo unáhlené a mírně řečeno hloupé. Neměli totiž dohodnutý ani společný postup se všemi nekomunistickými ministry tak, aby odstoupila nadpoloviční většina členů vlády.