Američané sází na to, že Írán je, v důsledku blokády jeho přístavů (což je porušení mezinárodního práva) a nemožnosti vyvážet ropu a další exportní komodity, připravován o obrovské finanční příjmy. Což ve svých důsledcích zvyšuje - podle Američanů - jeho  ochotu k uzavření mírové smlouvy, která bude co nejvýhodnější pro Spojené státy a jeho spojence, Izrael.

Naopak, Írán předpokládá, že prezident Trump a jeho vláda se postupně dostávají pod tlak mezinárodního společenství i amerického veřejného mínění v důsledku růstu cen ropy, zemního plynu a dalších komodit. Obě dvě premisy, oba dva předpoklady jsou v zásadě racionální. Respektive mají racionální jádro. Spojené státy ovšem nebojují se státem, který leží v Evropě. Írán je státem s pozoruhodně dlouhou historii a historickou pamětí. Není to země, která by se chtěla podvolit vojenskému a politickému tlaku bez boje. Dosavadní výsledky války ostatně nenasvědčují tomu, že by se Írán měl a chtěl položit na lopatky.

Írán prakticky nelze vojenský porazit. Jak chcete porazit zemi, která má přes 90 milionů obyvatel, zůstává vnitřně koherentní a má velké odhodlání uhájit svou suverenitu, zejména pokud jde o disponování s vlastním nerostným bohatstvím. Íránské vedení se nepochybně poučilo ze zkušeností Vietnamu a Afghánistánu. Čím víc  Američané útočili na strategické síle v Severním Vietnamu, čím více ničili jeho infrastrukturu, tím méně bylo severovietnamské vedení ochotno k jakýmkoliv politickým ústupkům. A stejně tak nebylo ochotno k politickým ústupkům ani tehdy, pokud Američané přerušili vojenské útoky na Severní Vietnam.

A mezitím pracovalo proti americké vládě vlastní veřejné mínění. Pokud americký prezident sází  na to, že má dostatek času na řešení, s ohledem na to, že doplňovací volby do Kongresu USA jsou až začátkem listopadu, velice se mýlí. Čas Trump prostě nemá.