Připomeňme, že z ruské strany bylo, před zahájením válečné operace na Ukrajině 24. Února, několik měsíců vedeno neúspěšné jednání s klíčovými politiky Západu. Připomeňme si, jak generální tajemník NATO – a zdaleka nebyl sám – v té době tvrdil, že je věcí každé suverénní země rozhodnout se, zda chce být součástí NATO či nikoliv. A to se podle něj týkalo i Ukrajiny.

Rusko se naopak obávalo umístění základen NATO, vybavených raketami s jadernými náložemi, na území Ukrajiny, prakticky tedy v předpolí Moskvy a Petrohradu. Rusko před vojenskou operací deklarovalo, že by Ukrajina měla být do budoucna zemí, stojící mimo vojenské pakty (tedy neutrální) a také zemí demilitarizovanou. Ten druhý požadavek by bylo možné uskutečnit za předpokladu bezpečnostních záruk ze strany klíčových zemí Západu, ale také Ruska a třeba i Číny a Indie. Konec konců, na evropském kontinentu jsou dvě země, které dlouhodobě užívají statut neutrality, z čehož vyplývá jejich nezapojení do vojenských bloků. Jak u Finska, tak i u Rakouska vzniklo toto uspořádání na základě smluvního ujednání s bývalým Sovětským svazem. U Finska to bylo v roce 1948 a u Rakouska v roce 1955. Sovětský svaz i nástupnická země býv. SSSR – Rusko - tyto smlouvy striktně dodržovaly. A to je myslím důležitý precedens i pro dnešek.

Problémem analytiků zpravodajských služeb Západu a dalších západních institucí, které připravují informace pro rozhodování vlád klíčových zemí, bylo, že špatně odhadli poměry sil mezi Západem a Ruskem.