Bylo to hezky a výstižně řečeno. Francouzská diplomacie se tehdy neúnavně a po celém světě snažila ovlivnit rozhodnutí vlád, zejména v rozvojovém světě, aby nepodpořily americké vojenské dobrodružství v Iráku. I tehdy u nás zvítězilo ideologické vidění světa, kdy názor zřejmě nejreakčnější vlády USA v jejich dějinách, byl akceptován sociálně - demokratickým premiérem Špidlou a jeho vládou.

Dnes Špidla tvrdí, že byl do situace vmanévrován manipulací V. Havla a A. Vondry. Ale vláda se přece mohla vzepřít. Špidlovi to sice vyneslo návštěvu v Bílém domě, ale to je tak asi všechno. Dobrodružství Američanů v Iráku, podporované i naší zemí, přineslo ohromné vojenské výdaje na straně USA a zemí koalice ochotných. Ale také ztráty životů vojáků intervenčních vojsk a velké geopolitické posuny v oblasti Perského zálivu.

Není pochyb o tom, že dnešní vláda v Bagdádu má sice žaludek umístěn ve Washingtonu, ale srdcem a hlavou je u svých šíitských bratří v Teheránu. To by Saddám nikdy nedopustil. Samozřejmě nechci tohoto někdejšího zločinného vůdce Iráku glorifikovat. Ale Saddám by prostě Irán držel v šachu. Problém je v tom, když politiku na vysoké úrovni dělají lidé, kteří nevědí, jaký tah přijde po tahu A a B a že po tahu C a D přijdou ještě další tahy.

Dnes jsme v podobné situace ve vztahu k Rusku, ale také k Číně. Radikální český senátor Oberfalzer přirovnává Olympijské hry v Pekingu v tomto roce k olympiádě v nacistickém Německu v roce 1936. Nevšiml jsem si, že by Čína dnes měla podobné revanšistické záměry jako Hitlerovo Německo v roce 1936, které chtělo překreslit – třeba i násilně – mapu Evropy a vlastně celého světa.

Zahlédl jsem tu a tam v českých médiích také, že i Putin bývá přirovnáván k Hitlerovi. To je nejen pitomé, ale je to také šílené neodpovědné, pokud takto nějaký politik mluví. Mluvit o appeasementu v situaci, kdy je potřeba řešit potenciální krizovou situaci jednáním a hledáním kompromisu, je stupidní. Přirovnání k Hitlerovi vsak jednaní prakticky vylučuje.