Uděluje ji porota složená z významných představitelů devíti světových náboženství za „pokrok ve výzkumu a objevy týkající se duchovních skutečností“. Nominace předkládají   představitelé význačných teologických či vědeckých institucí z celého světa.

Ocenění, které získal Halík, je jako zlatá olympijská medaile, až na to, že k jejímu získání je zapotřebí výjimečných duchovních výkonů, a nikoliv jen v jednom závodě, ale po mnoho let.

Jsme v Česku, kde se při podobných příležitostech mísí uznání se závistí či ideologickými předsudky. Halíkovi tak jistě budou i nadále mnozí vyčítat, že je katolickým duchovním, nebo že schvaluje církevní restituce. Kritiky má kvůli svým neortodoxním postojům ovšem i uvnitř církve. Pro lidi z okolí bývalého prezidenta Václava Klause byl dokonce terčem nevybíravých osobních útoků.

Lze jen podotknout, že podobné útoky si u nás zakusily i další významné osobnosti, které přesáhly svým významem hranice české kotliny. Tohle vše by ale mělo jít v případě ocenění, jakým je Templetonova cena, stranou. Český filozof se ocitl ve společnosti velikánů, jako je Matka Tereza, spisovatel Alexandr Solženicyn, či filozofové Charles Taylor a Michael Novak. Vloni tuto cenu získal jihoafrický biskup a bojovník proti apartheidu Desmond Tutu.

Možná si ve světle Templetonovy ceny česká média povšimnou, že Česko má v Halíkovi po smrti Václava Havla osobnost světového významu. Když v v roce 2010 získal prestižní Cenu Romana Guardiniho, prošlo to téměř bez povšimnutí. Příliš pozornosti se nedostalo ani Ceně za nejlepší teologickou knihu Evropy v letech 2009 a 2010, která u nás vyšla pod názvem Vzdáleným nablízku.  

 Halíkovi patří uznání a gratulace. Od Nobelových cen pro vědce Jaroslava Heyrovského a básnika Jaroslava Seiferta, a prestižních mezinárodních ocenění pro Václava Havla, se žádné české osobnosti nedostalo podobného mezinárodního ocenění.