Jinými slovy, pojem „hybridní válka“ znamená, že ruští vojáci na Ukrajině jsou i nejsou, Rusko proti Ukrajině vede i nevede válku. Mohli bychom též dodat, že součástí hybridní války je evidentně i systematické lhaní.

Provozovat hybridní válku se agresorské zemi daří zejména tehdy, když se může v táboře států, které se snaží její agresi zastavit, spolehnout na hybridně se chovající členy.

Pokud bychom vycházeli z výše zmíněné definice hybridní války, jsou to země, které se chovají i nechovají jako spojenci zemí, které na agresora kupříkladu uvalují sankce nebo se snaží přijímat další rozhodnutí, která mají agresora zastavit.

Je smutné konstatovat, že mezi takovými hybridními členy Evropské unie a spojenci dalších členských zemí NATO je i Česká republika. Chování naší politické reprezentace v rusko-ukrajinském konfliktu by se dalo nejlépe popsat parafrází známého výroku: Kdo si může dovolit nepřítele se spojencem, jakým je Česká republika?

Začít lze lavírováním českého premiéra v otázce sankcí hned na začátku konfliktu, které se postupně přeměnilo v hokynářskou aritmetiku, v níž vláda horečně vypočítávala, co nás budou sankce stát.