Paradigma, které se zdá být na odchodu, bylo mimo jiné založeno na víře v nezastavitelný pokrok a ekonomický růst. Jeho součástí byla dlouho i víra, že pokročilejší a bohatší zítřek by měl být nakonec vždy schopen nějak zaplatit naše dnešní dluhy.

Ne že by dluhy byly vynálezem modernity, ale na rozdíl od éry předešlé, z níž se například v němčině uchoval tentýž výraz pro vinu a dluh, tedy Schuld, se žití a investování na dluh stalo v modernitě nejen morálně přijatelným, ale dokonce žádoucím. Dluhy všeho druhu se staly palivem systému.

Nejde přitom zdaleka jen o splatitelné i nesplatitelné dluhy, s nimiž čile obchodují finanční trhy. „Hypotékou“ je i drancování přírodních zdrojů či ničení životního prostředí kvůli okamžitému zisku. I tady funguje víra v „neviditelnou ruku“ prozřetelnosti, která nějakým způsobem v pravý čas zařídí, například v podobě vědeckých objevů, že budoucnost za nás splatí dnešní prohřešky.