Tam se také pravice nejprve během své vlády pod vedením Mikuláše Dzurindy rozhádala a zabředla do nejrůznějších skandálů. I před volbami se pak dál štěpila, než aby raději hledala společnou platformu proti sílící levici. Nakonec skončila v hluboké defenzivě. Pro Fica pak bylo snadné před slovenskou veřejností obhájit nechuť jít s těmito stranami po volbách do vlády. Raději vytvořil koalici s nacionalisticko-populistickými stranami, Hnutím za demokratické Slovensko a Slovenskou národní stranou.

Pravice se ovšem z tohoto debaklu příliš nepoučila. Byla sice schopná sestavit vládu po volbách v roce 2010 pod vedením Ivety Radičové, ale hádky na pravici pokračovaly , a vláda na konci roku 2011 předčasně padla. Výsledkem bylo drtivé vítězství Smeru v předčasných volbách roce 2012, které umožnilo Ficovi vládnout bez koaličních partnerů, a zanechalo pravicovou část spektra ve stavu, kdy není schopná fungovat ani jako sebevědomá opozice.

České pravicové strany nyní předvádějí něco podobného. Zejména občanští demokraté a TOP 09 by kupříkladu mohli vytvořit nějakou společnou platformu či dokonce předvolební alianci, jenže zejména ODS je momentálně ve stavu, kdy její lídři, zdá se, nejsou schopni strategicky uvažovat.