Otázkou je — a i proto je na místě zmínka o Velké říjnové revoluci — zda toto vládní vítězství, dosažené s pomocí neprůhledných politických metod, není zároveň dalším krokem k rozpadu české politické pravice, a tím i k výraznému oslabení demokracie, která potřebuje ke zdárnému fungování jak levici, tak pravici. Jinými slovy, otázkou je, zda česká pravice nepředala budoucnost české politiky na dlouhá léta levici, aniž by ta musela třeba jen vystřelit z pomyslné Aurory.

Část příznivců pravice asi ocení, že se vládě zmítané problémy podařilo nakonec prosadit balíček daňových opatření, s nímž spojila hlasování o důvěře, protože jak samotné přežití vlády, tak zvýšení daní, otevřely následně cestu k přehlasování prezidentova veta v případě prováděcího zákona k reformě penzijního systému, jakož i ke schválení církevních restitucí.

Zvýšení daní sice není opatřením běžně patřícím do repertoáru politické pravice, ale vezmeme-li v úvahu, že jedině tak bylo možné vytvořit rozpočet s deficitem pod 3 procenta HDP, a zároveň získat částečně prostředky k financování důchodové reformy a církevních restitucí, pak si řada pravicových voličů může oprávněně myslet, že v tomto případě účel světí prostředky.

Jenže cena, kterou vládní strany za toto vítězství zaplatí, může být příliš vysoká. Důvodů je několik. Například, že i řadě pravicových voličů se nebude líbit způsob, jakým vládní Občanská demokratická strana nakonec vyřešila rebelii několika poslanců ve své straně, kteří schválení výše zmíněných zákonů ohrožovali.

Leckomu, a nemusí to být nutně příznivec levice, bude vrtat v hlavě otázka, co přinutilo některé z těchto rebelů po týdnech neústupnosti změnit v poslední chvíli názor a co bylo za rozhodnutím třech z nich vzdát se poslaneckých mandátů. A všem, kdo mají na mysli zdraví české demokracie, bude nepochybně vadit, že jeden z náhradníků za tyto rebelující poslance je nepravomocně odsouzen k šesti letům vězení za korupci.