Jedním z důvodů se zdá být jakési široce sdílené přesvědčení, že současný systém nemá alternativu. Celou knihu věnoval tomuto jevu nedávno například Mark Fischer. Jeho Kapitalistický realismus (s výmluvným podtitulem Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu) je popisem bezradnosti současné civilizace bez „alternativ".

Ačkoliv kapitalismus ve své současné globální podobě útočí na samotné paradigma liberální demokracie tím, že privatizuje politiku, a zároveň vytváří ekonomické nerovnováhy i rozpory, které mají sebevražedný potenciál, přičemž způsobuje vysokou míru nespokojenosti a nejistoty, nikdo v traumatizované „společnosti risku" či „tekutého hněvu" přesně neví, co by jej mohlo nahradit.

Francis Fukuyama dokonce vyhlásil po zhroucení komunismu „konec historie" v podobě nezvratitelného vítězství liberální demokracie a tržního hospodářství. Jenže do myslí přemýšlivějších lidí se začíná vtírat myšlenka, že konec historie by mohl ve skutečnosti nastat v podobě konce naší civilizace, pokud se nezačneme sebevražedným tendencím globálního kapitalismu věnovat.

Potíž je v tom, což naznačuje i výše zmíněný Fischer (nebo třeba opakovaně též Slavoj Žižek), že celá naše civilizace je intelektuálně natolik pevně „uzamčena" uvnitř systému, že se jen málokdo dokáže na „systém" podívat jakoby zvenčí a podrobit ho skutečně kritické analýze.

Jan Štern nedávno velmi trefně napsal: „Globální kapitalismus důsledně a systematicky pracuje na tom, aby podobné úvahy nevstupovaly do veřejného vědomí a do základních rozhodovacích procesů. Tisíce novinářů, vědců, bankéřů a expertů pracují v mediální sféře na tom, aby odvedli pozornost od nebezpečných apokalyptických témat ke každodenním starostem kapitalistického provozu. Je to stejný proces, jaký popsal Heidegger ve svém Bytí a čas, když líčil jak dasein uniká před nevyhnutelností konce do každodenního provozu a společně sdíleného plku. Zde se něco podobného odehrává jenom na vyšší a profesionálnější úrovni."