V roce 2008 se KSČM pro změnu účastnila frašky s nasazením Jany Bobošíkové, což byl především taktický manévr namířený proti Klausovu soupeři Janu Švejnarovi.

 Jedním z argumentů pro zavedení přímé volby prezidenta, i když nikoliv argumentů nejprominentnějších, bylo i tvrzení, že volba prezidenta s pomocí plebiscitu bude eliminovat vliv komunistů. Jenže hlubší pohled na pole současných prezidentských kandidátů, jakož i na chování KSČM před volbou prezidenta, tento předpoklad spíše vyvracejí.

Komunisté na svém jarním sjezdu nenominovali vlastního prezidentského kandidáta. Ačkoliv někteří analytici vykládali toto rozhodnutí jako prosté uznání skutečnosti, že KSČM nemá ve svém středu osobnost, jež by mohla v prezidentském klání uspět, lze argumentovat, že to bylo především taktické rozhodnutí.

KSČM sice ještě stále svého vlastního kandidáta vygenerovat může, ale je pravděpodobné, že tak učiní pouze v případě, že bude chtít zamíchat hlasováním v prvním kole ve svůj prospěch. Jelikož ryze komunistický kandidát by měl téměř nulové šance postoupit do kola druhého, nasadila by ho KSČM zřejmě pouze v případě, že by chtěla oslabit někoho jiného.

Jelikož je KSČM strana levicová, zřejmě by se odhodlala k takovému kroku v případě, že by chtěla oslabit šance jednoho z levicových kandidátů, například sociálního demokrata Jiřího Dienstbiera. Ten je ale svým způsobem pro KSČM přijatelný. Není programovým antikomunistou a nebrání se dokonce ani budoucí spolupráci ČSSD a KSČM na vládní úrovni.