První ministr školství tohoto obnoveného státu neváhal jmenovat universitním profesorem i spolupracovníka neblahého Vajtauera. A utloukači Achmatových a Zoščenků, vyznavačů všech totalit a zapřisáhlí odpůrci každé křesťanské myšlenky vytvářejí dnes čím dále tím více ducha českých vysokých škol. Všimněme si například Masarykovy university v Brně, křesťanskému myšlení je do ní cesta uzavřena, ale když se zjistí, že novopečený docent opsal svou habilitační přednášku takřka do písmene z francouzské publikace a ještě tento plagiát pod vlastním jménem uveřejnil v odborném časopise (viz Lékařské listy II, s. 263 a násl. a C. Levaditi, Précis de virologie[1], str. 189 a násl.), nic se nestalo: nikdo nepožene před soud ani plagiátora ani jeho habilitátory. Taková je dnes naše druhá universita – a lze to snad napraviti nějakou novou organisací? Obávám se, že nikoli. Tam, kde vládne duch marxistické zloby, nelze žádnou organisací probudit ducha pravdy a lásky k pravdě.[2]

Když se k této zcela jistě ušlechtilé motivaci přidal ještě ten fakt, že pan Chudoba tři roky marně usiloval o habilitaci na Masarykově universitě[3], tak podnět k organizaci novodobé mediální štvanice byl na světě. Pan Chudoba sice možná střílel na rudou lišku, ale zcela určitě trefil Maryšku, neboť jedním z oněch habilitátorů byl národní socialista Jiří Štefl (1904-1961)[4], který byl od r. 1937 profesorem farmokologie a přednostou Farmakologického ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v letech 1945-1958 přes své politicky neortodoxní zvraty, jsa původně národním socialistou, později přešel ke komunistům, aby z KSČ vystoupil na protest proti monstrprocesům. Veřejně známým se stal jako jeden ze zakládajících redaktorů časopisu Věda a život v r. 1934.

Svou snad první vědeckou stať publikoval v r. 1929 v německém odborném časopisu, proslavil se také jako autor detektivek. Znal se jak s Edvardem a Hanou Benešovými, tak i s Janem Masarykem, s nímž se setkal v Brně u příležitosti jeho jmenování Doctor Honoris Causa. Určitým paradoxem ale právě je, že po jeho odchodu z vedoucí funkce nastalo nejplodnější tvůrčí období farmakologa Štefla, kdy publikuje své stati v britském odborném tisku, a současně popularizační články v českých tiskovinách. Ilustracemi Ondřeje Sekory je též vyzdobena jeho tehdy vydaná knížka o lékařství pro děti.

V uvedeném čísle Lékařských listů na uvedených stranách[5] publikoval svou habilitační přednášku Ladislav Nováček (narozen 1917), uváděný zpočátku v r.1947 jako docent na zadní straně prvního vydání své příručky Recept a příprava léků, ale v druhém vydání téže příručky tamtéž v r. 1949 už tento titul není uveden. Za války publikoval několik beletristicky laděných populárně vědeckých statí o farmakologii.

Ve své habilitační přednášce Nováček se kromě mnoha jiných autorů odvolává také na Levaditiho (s.265), který v uváděné práci shrnuje výsledky výzkumů například Stanleyho, Pfankucha a mnoha dalších vědců. Na tyto výzkumy se pak odvolává i pan doktor Novaček, ale také na svého nadřízeného Štefla (s. 266) Šteflovy pokusy ukázaly, že skutečně existuje velmi blízká příbuznost mezi filtrabilními viry a velkomolekulárními bílkovinami. Vycházeje z uvedené práce, prokázal jsem experimentálně pomocí modelového pokusu, že živá buňka skutečně dovede reprodukovati podle podaného vzoru cizorodý toxický protein. Intenzitu této reprodukce lze měřit aglutinačním titrem a uvážíme-li, že jde o reakci specifickou a citlivou, jistě připustíme oprávněnost Šteflovy pracovní hypothesy o příbuznosti mezi virusy a velkomolekulárními proteiny. Současně tím doplňujeme a potvrzujeme shodné závěry cizích autorů, a je až ku podivu, jak se dvě skupiny pracovníků sešly téměř na tomtéž výsledku, ačkoliv jsme pro téměř hermetické uzavření během šestileté okupace nemohli sledovati cizí literaturu a sdělovat si vzájemně cizí poznatky.