Jiří Řezník: Peroutkův „Dnešek“ a dnešek Ferdinanda Peroutky

S využitím údajů, uvedených v práci Julie Veselé a po jejich doplnění lze portrét tohoto týdeníku načrtnout ve zkratce takto: 27. března 1946 vyšlo první číslo nového časopisu pod názvem Dnešek a s podtitulem „nezávislý týdeník“. Udržením „nezávislosti“ a odmítáním stranictví, které bylo v letech 1945–1948 nutností, chtěl navázat na linii Přítomnosti. Poslední číslo vyšlo 19. února 1948. Týdeník Dnešek formálně vydávalo Sdružení kulturních organizací a vycházel v nakladatelství Františka Borového. Řídil jej Peroutka a odpovědným redaktorem se stal Edvard Valenta. S Dneškem spolupracovali například Jiří Brdečka, František Kafka, Bohuslav Brouk, Jaroslav Drábek, Josef Grňa, zahraniční přispěvatelé Evžen Erdély a Walter Tschuppik. O divadle psali Milan Machovec a Miroslav Rutte, o hospodářství Bohumil Bílek či Karel Taraba. Největší věhlas mezi autory získal publicista Michal Mareš díky cyklu reportáží s tematikou o odsunu Němců z pohraničí.

Týdeník měl 16 stran ve formátu A3 a jeho cena byla 3,50 Kčs. Rozsah prvního ročníku činil 816 stran a rozsah druhého ročníku činil 732 stran většinou s využitím drobného písma. Graficky byl Dnešek zcela bez výtvarného doprovodu. V týdeníku se nevyskytovaly žádné kresby ani fotografie. Na titulních stranách byly zvýrazněny aktuální témata většími fonty.

Časopis Dnešek byl rozčleněn do rubrik, které ale byly v některých číslech vynechány z důvodu zastoupení rozsáhlých témat v rámci dalších rubrik., či doplněny o jiné rubriky. Za stálé rubriky lze označit rubriku Doba a lidé, Dokumenty, Dopisy, Otázky a odpovědi, Politika, Poznámky, Úvodník. Za občasné rubriky Feuilleton, Národní hospodář, Věda a práce, Život a instituce. V týdeníku vycházela na předposlední straně kulturní rubrika Svět knih. Týdeník byl doplněn i reklamou. Poslední číslo Dneška vyšlo 19. února 1948. S ohledem na dobovou situaci se i toto periodikum věnovalo rozboru socialismu a politické převaze KSČ. Dnešek často ostře polemizoval s komunistickým týdeníkem Tvorba a zejména s předním komunistickým novinářem Gustavem Barešem..

Redakce Dneška dávala polemikám hodně prostoru a často publikovala i opoziční názory komunistů. Je to sice možné, nícméně z dopisu jinak vcelku známé persony Z. Lahulka-Faltýna redakci časopisu Tvorba (12. 3. 1947, ročník XVI, č. 11, s. 207) lze se dozvědět, jaký měl časopis ohlas ve veřejnosti:Mám známou úřednici. Není v žádné straně, ale má velmi rda naší republiku a je upřímná vlastenka. Čte však horlivě Dnešek a věří panu Peroutkovi na slovo. A výsledek? – Nic u nás není dobré, k ničemu to nevede, všichni jsou lháři, lednové výsledky dvouletky jsou demagogie, vůbec všichni jsou demagogové, protože kdyby bylo co pochválit, pochválil by to v první řadě objektivní novinář Peroutka. A pan Peroutka zatím sbírá spadlé zedníky a o úspěších těch, kteří zůstali na lešeních a v továrnách – ani slovo. A tak plije pan Peroutka objektivně do studánky dobrých českých lidí, kteří mu věří a ze kterých vychovává soustavně nepřátele našeho státu, vlády a všeho, co se u nás děje. Myslím, že ví velmi dobře, co dělá a proč to dělá. Nejde o tu úřednici. Dělníci Dnešek nečtou a kdyby četli, museli by jenom nadávat, nebo se opovržlivě smát, že Dnešek nic neví o tom, jak horníci obětovali neděle a jak byly překročeny lednové plány dvouletky, Jak vidí jenom špatné a nechce vidět žádný jas a světlo. Nevadí. Soudr. Bareš podržel p. Peroutkovi před očima vlastní jeho zrcadlo.

Ten obraz v Barešově zrcadle v článku Demokracie od deseti k pěti. Třetí část odpovědi Ferdinandu Peroutkovi (Tvorba 1947, č.7, s. 124-126) asi dosti úplně shrnul veškeré výroky, které měly dokládat Peroutkovo selhání ve vztahu k fašismu a nacismu. Peroutka nikdy neviděl a nechtěl vidět reálné nebezpečí, které hrozí věci demokracie zprava, se strany reakce a fašismu. Šermoval proti těm, kteří chtěli fašistickou saň napadnout, až nakonec tato saň spolkla i jeho. Ještě tři nebo čtyři dny před svým zatčením a odvlečením do koncentráku napsal do „Lidových novin“ úvodník, kde varuje před nepředloženými činy, v boji proti německým okupantům a před odbojnou taktikou, kterou prý vnucuje národu čsl. vláda v emigraci. ¨ Nicméně o článku s názvem Hitler je gentleman se vůbec nezmínil.

Své si přisadil František L. Kolár, bývalý podporučík čsl. obrněné brigády na západě ve svém dopise (Tvorba 1947, č.8, s. 180-181), který se sice nestřetl při své návštěvě v Buchenwaldu v prvních květnových dnech r,1945 s Peroutkou [Nenavštívil jsem vás v Buchenwaldku, neboť jsem tušil, že člověk, který se tak často mýlil v minulosti a přitom je tak domýšlivý jako Vy, nikdy nepřizn své chyby a nedovede se ani změnit v koncentráku], nicméně četl jeho vlastenecký dopis, ale také si vzpomenul, že jeho německý spolupracovník v Přítomnosti v květnu 1939 zahajoval tamtéž nacistickými argumenty diskusi o kulturních otázkách a hlavně si vzpomenul na článek o jeho i později přetrvávající averzi vůči emigraci: „Je to málo vznešené divadlo, kterak muži, kteří místo opustili, pokoušejí se volat k raportu muže, kteří na místě zůstali ... Ne, český tisk si nebude počínat tak, jako emigranti do Ruska, nebo ti pisatelé, kteří se vyjadřují z betonového úkrytu své anonymity. Výnos o protektorátu poskytl nám základnu, na které se můžeme zastávat práv českého národa. Nebudeme stále míchat ony karty, na kterých je namalován Chamberlain, Roosewelt, Stalin, nebo Daladier.“ (8. května 1939) A jako perličku ještě přidal pár dalších citací, mezi nimi z oslavného článku v „Vůdcovým narozeninám v Přitomnosti dne 26. Dubna 1939, kde se píše, že „z německého vůdce se stává vůdce národů“. Vy jste byl zcela vědomým otcem zpozdilé taktiky – zachránit, co se zachránit dá na základě legální platformy kulturní autonomie, jež nám byla Vůdcem slavnostně slíbena. Tak jste si navykl přizpůsobování se různým režimům, že jste se domýšlel, že i s nacistickým Německem nutno nějak vyjít a při tom třeba chytračit. Obávám se, pane redaktore, že žlutá obálka poválečného Dnešku nepřipomíná Horkého Frontu pouze barvou. To, co jsme my mladí věděli o předválečné Přítomnosti, že není totiž tak vzdálená Horkého Frontě, jako by se bylo snady zdálo, to se stává dnes všem stále zřejmější.

Zapomětlivost publicistů a historiků a příbuzných v souvsilosti se záhájením vydávání týdeníku Dnešek je daleko tristnější než údajné selhání paměti pana presidenta, neboť dokládají povrchnost jejích vědomostí o době, o níž píší. Zajímají se o literární dědictví Peroutky jenom proto, že se domnívají, že by to mohla být dobrá karta, přímo eso v nějakých protizemanovských hrátkch pražské kavárny. Ani si nepřečtou tehdejší noviny a časopisy, ale přesto se cítí být zmocnění k tomu nakládat s historií jako prodejnou dámou z hlediska krátkozrakých pohledů dneška. Nebýt přitom jednoho slovníkového hesla a jedné diplomové práce, tak zkrátka o Peroutkově Dnešku toho asi mnoho napsáno nebylo. Neudělala by paní Kaslová více pro památku svého dědečka, kdyby se místo soudů s československých státem, se stejnou energií věnovala jubilejní přípomínce jednoho z výseků celkového publicistického díla na stránkácch internetového výdání časopisu Přítomnost? Ba třeba dokonce dovedla do elektronické podoby dva ročníky týdeníku Dnešek? Přece jenom by se dnes s elektronickém vydání lépe s více než 1000 stránkami drobně potištěného textu formátu A3 badatelům lépe pracovalo (vyhledávání v prostředí pdf. Či doc.). To by byla ta správná služba odborné i laické veřejnosti. A analýza atmosféry let poválečných má svůj význam i pro pochopení dneška.[1]

Použitá literatura

Veselá, Julie. Reflexe témat souvisejících s česko-německými vztahy a poválečným Německem v týdeníku Obzory a týdeníku Dnešek v letech 1945-1948.. Brno: KMSŽ FSS MU 2009. 118 s. (https://is.muni.cz/th/231141/fss_m/Diplomova_prace_Julie_Vesela.pdf )

[1]Příklad z jiného soudku: Nemělo by se stávat, aby se v historické literatuře tradovalo, že generál Bártik byl odvolán z funke na nátlak KSČ zbaven funkce“(http://forum.valka.cz/topic/view/24112 ) přednosty odboru politického zpravodajství v březnu (?) 1946, pokud byl publikován v Tvorbě v r. 1947 článek, vysvětlující jeho odvolání zadržením informací od francouzské výzvědné služby o nálezu beden ve Štechovicích. Jak uvádí také pan Igor Lukeš, po čtyřech dnech nečinnosti ministerstvo zahraničí postoupilo zprávu ministerstvu vnitra, ale neinformovalo o tom francouzské velvyslanectví. Pozdější vyšetřování ukázalo, že ministerstvo vnitra si nechalo zprávu úředně přeložit, ale pak ji odložilo. Když ministerstvo zahraničních věcí nereagovalo, obrátil se francouzský vojenský atašé generál Julien Flipo v lednu 1946 se zprávou na ministerstvo obrany.

Nemusela by to být pravda. Ale pak musí každý badatel tu jinou verzi případu odpolemizovat. Podle Wikipedie 15. ledna 1946 byl odvolán po komunisty připravené provokaci, když několik kolaborantů a gestapáků bylo přinuceno vypovídat proti němu. Přestože se krátce nato zjistilo, že se jednalo o smyšlenky, Bartík se do funkce již nevrátil(https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Bart%C3%ADk )

Ve své magisterské prác Životní osudy zpravodajského důstojníka brigádního generála Josefa Bartíka cituje pan Pavel Kreisinger různé autory: „K útoku na Bartíka využili Bedřich Pokorný a Štěpán Plaček bývalého agenta SD [nacistickézpravodajské služby, jejíž oficiální název zněl Sicherheitsdienst des Reichsführer der SS – Bezpečnostní služba říšského vedoucího SS, pozn. PK] Josefa Vondráčka. Konstrukce spocívala v tom, že Vondráček předával Bartíkovi důležité a důvěrné informace (mj. o komunistech Zdenku Nejedlém a Antonínu Zápotockém) a Bartík je dále poskytoval britskézpravodajské službě, to vše za zády resortního ministra Noska. Bartík byl odvolán z funkce pro ztrátu důvěry samotným Noskem v lednu 1946 – jeho nástupcem v cele odboru Z se stal Bedřich Pokorný (Jan Kalous). Samotný Bartík se ke svému odvolání vyjádřil později v roce 1954: V lednu 1946 byl jsem ze své funkce z ministerstva vnitra odvolán a [později] ustanoven přednostou odvolacího kárného výboru ministerstva národní obrany. Důvod mého odvolání ze služeb ministerstva vnitra nebyl mi nikdy sdělen, ač jsem o to žádal pana ministra národní obrany generála armády Ludvíka Svobodu.“ Národně socialistický ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka, u něhož měl Bartíkpolitickou podporu, k jeho působení na MV a pozdějšímu odvolání poznamenal: Na ministerstvu vnitra bylo v květnu 1945 založeno zvláštní oddělení zpravodajské služby, jehož velení bylo svěřeno velice schopnému muži, generálu Bartíkovi. Toto oddělení se mělo postupně přeměnit v centrální organizaci pověřenou řízením a soustředěním všech zpravodajských služeb, které by pracovaly pro jednotlivá ministerstva. Tyto služby neměly nadále podléhat ministerstvu vnitra, ale předsednictvu vlády. Shromážděné informace mely být uloženy tak, aby byly k dispozici celé vládě, a nikoliv jen ministerstvu vnitra, tj. komunistické straně. […] Není divu, že toto pojetí nenašlo u komunistů příznivou odezvu. […] V lednu 1946 byl náhle ze své funkce odvolán generál Bartík a byl nahrazen kapitánem Pokorným, fanatickým komunistou, obzvlášť zaměřeným proti národním socialistům. Veřejné mínění bylo touto změnou znepokojeno; dokazovala totiž úmysl komunistů zmocnit se nejen všech složek bezpečnosti, ale také všech zpravodajských oddělení. Marně jsme protestovali proti tomuto politickému rozhodnutí, které sloužilo jedině komunistické straně. Ani intervence prezidenta Beneše nebyla úspěšnější.