Domácí úkol: Jestliže daňový poplatník zaplatí státu z částky 500 000 eur 30%, z částky nad tuto sumu 40% a  z částky nad 750 000 50% a částky nad 1 milion 75%, tak jakým procentem je zdaněna celková částka jeho výdělku při přijmu 1 000 001 euro?

Ano, správně. Je to 37,5% , Nad 50% bude poplatník zdaněn, až jeho příjem přesáhne 1.500.000 eur. Ale progresivní daň v takové výši není demotivující. Demotivující by byla až nad 50%, protože v tom případě by byl na tom lépe případný příjemce sociální dávky než vydělávající. A i Svatý Martin věnoval zmrzlému půl svého pláště. A to byl svatý. (Za výpočet děkuji pilné studentce Jarmile Černé).

Zvídavý student Robert Horáček:  Vy ovšem opomíjíte všechny ostatní složky daňového systému, u těch 37,5% to nezůstane nikdy. Pak samozřejmě totéž platí ve vztahu k celému hrubému domácímu produktu, lépe hrubému národnímu produktu. Den daňové svobody je  nepřípustné dle svatomartinovské zásady slavit 1. července. I za Rakouska Uherska se tento svátek slavil 1. dubna, tedy na Apríla.  KSČ to dotáhla na Martina. Dnes můžeme samozřejmě pouze doufat, že jednoho krásného dne jej po splacení Kalouskova dluhu, který se řídil dobře utajovanou zásadou konzervativní ekonomie, že státní dluh musí být dostatečně velký, aby se o sebe postaral sám, jak pravil Ronald Reagan, budeme možná tento slavný svátek slavit na Den dětí. A třeba někdy v bájné budoucnosti dokonce na 1. Máje, Svátek lásky a práce.

Výše uvažovaná sazba daně manažery vzhledem k jejímu zahrnutí do nákladů firem vůbec nepoškozuje na jejich příjmech, jenom je nutí, aby rozfofrovali ekonomiku do maximálního růstu. A těm bohatým ani nepomůže přestěhovat se jinam vzhledem k tomu, že daň platí firmy. To se ti dotyční bohatí mohou rovnou přihlásit na Úřad práce. Je ovšem pravdou, že by se mohly přestěhovat jinam samotné firmy.

Nejde ale o žádnou pseudosocialistickou solidaritu, jde o pokus dostat ekonomiku ke stavu blížícímu se stavu dokonalé konkurence odstraněním výsad modré šlechty vyplývajících z toho či onoho monopolu, aby byla zajištěna co nejoptimálnější alokace zdrojů. Každý nadprůměrný (zjednodušeně řečeno)  příjem je výsledkem monopolního postavení příjemce a opírá se o použití státního násilí. Jakákoliv diferenciace v úrovni čistých příjmů jednotlivců vede zvyšování cenové hladiny, k inflaci, protože „nadprůměrně vydělávající jednotlivci mají měkčí rozpočtové omezení, více si vyhazují z kopýtka, což poškozuje i ty spotřebitele, kteří nemají zrovna nabitou šrajtofli.  

V monopolistické ekonomice dokonalou konkurenci musí alespoň na výdajové stránce nahradit progresivní zdanění, aby se ekonomika jakoby vracela, respektive přibližovala zpět ke stavu ke stavu dokonalé konkurence.Účelem progresivních daní není zvýšení příjmů státního rozpočtu, ale přiblížení stavu ekonomiky situaci dokonale konkurence.