Poradce Lukášovi Wagenknechtovi jsem dělal za směšné peníze, a dělal jsem ho rád. Ve státní správě byl (a ještě je) jeho tým takový vzácný ostrůvek bez tradiční české připosranosti, což ostatně dost možná stálo i za jeho nedávným odvoláním. Co naplat, ministr si má právo volit své náměstky (ještě asi týden, před náběhem služebního zákona), čehož ten náš využil dosytosti.

Jaký byl hlavní důvod odvolání si upřímně nejsem jistý. Vsadím však boty, že se mýlí většina médií, když ukazuje na spor s ministryní Šlechtovou o audit na systém pro čerpání eurofondů - jednak věcné argumenty jsou jednoznačně na straně auditorů (což potvrdil i Brusel), a ministr to dobře ví. Druhak a důležitěji - zde už je mléko rozlito, Wagenknecht byl rizikem hlavně pro to, co teprve mělo přijít.

Plán: tahat kostlivce ze skříně

Důvody, proč se dnes půl státní správy a většina politckého spektra poťouchle raduje z odchodu jednoho náměstka, jsou podle mě zkrátka spíš v tom, co chystal, než co už udělal. Jmenuji tři: