Tak jako každý rok, i tentokrát strávil jsem třetí adventní neděli v moravské metropoli. Ostatně můj vřelý vztah k tomuhle městu je všeobecně znám. Přiznávám, tentokrát nejel jsem se pouze pomazlit s částí rozvětvené rodiny, můj zájem byl i profesní. Potěšit chtěl jsem se i pohledem na umění.

A aniž bych upozaďoval Moravskou galerii či Dům umění, například, mířil jsem rovnou do Vaňkovky. Respektive do někdejší Wannieck Gallery, úžasně zrekonstruované jedné z hal kdysi dávno rozsáhlé textilní továrny, od loňského prosince nesoucí jméno sběratele Richarda Adama. Tož, jak neříkají Brňané, vydal jsem se v nedělním dopoledni do Vaňkovky.

Opět cestou, která mě vzrušuje svými půvabně nevábnými kontrasty. To není protimluv, vnímám tak onu spleť stánkového bazaru u nádražního podchodu, jemuž se mohu vyhnout, avšak nikdy tak neučiním. Proplétám se mezi asiatskými stánky se stále stejným hadrovým a obuvnickým tovarem a pozoruji lidský cvrkot kolem nich.

Ono hemžení i vkusně oblečených občanů, hledajících cosi laciného a přitom efektního. Jde to vůbec? Při pohledu na toto připomenu si vždy třpyt a jas orientálních suků, jenž tady postrádám. A než se stačím na chodníku z textilního undergroundu nadechnout, pohltí mě dvoupatrové nákupní centrum, kde si lze třpytu a jasu užít dosyta.