Naposledy vyvěsil ji dědeček z okna v květnu v sedmačtyřicátém, později byl by z toho už průšvih, jak víme. Poté, složena do čtverce, pečlivě byla uložena do skříně.

Tedy nikoli ve stylu, jak ji v zemi pruhů a hvězd skládají po sejmutí z rakve při pohřbech padlých vojáků, a následně vkládají do rukou pozůstalým. Takto pietně složena ležela celá léta i v mojí rodině do chvíle, než jsem ji v 90. letech zapůjčil k vyvěšení do nově vzniklého Woodstocku.

Tam ji však po čase vyměnili za britskou, jež více konvenovala s klubovou hudební náplní. Od té chvíle slouží mi jako závěs po vyjmutých dveřích mezi kuchyní a obývákem.

Již před čtvrtstoletím napadlo mě spustit ji na pár dní opět z okna a demonstrativně vzdát tak hold znovunabývané svobodě. Upustil jsem od toho nápadu nikoli ze strachu, nýbrž proto, že jsme celá léta odmítali vyvěšovat sovětskou vlajku, což se při různých výročích vyžadovalo, jak také víme.

A co v květnu? Napadlo mi už v rané demokracii, leč i od tohoto bizarního nápadu jsem upustil, neb musel bych vyvěsit také onu sovětskou a tu nevlastním.