O její škodlivosti-neškodlivosti, o nutnosti-nenutnosti ji pěstovat, zda ji do benzinu přimíchávat-nepřimíchávat, a co hlavně, zda její pěstování dotovat-nedotovat. A v neposlední řadě, jak jinak, k čemu nás nutí-nenutí Evropská unie.
Tohle bezchybné představení českých Monty Pythonů museli mít poslanci snad nacvičené, a existuje-li z tohoto postmoderního spektáklu další záznam, doporučuji, váženým posluchačům, vyhodit všechna DVD s britskými komediálními mágy a ve chvíli negativního rozpoložení pustit si jejich podprůměrné tuzemské klony.
A kdo v představení ztělesnil hlavního bubáka a co mu tvořilo imaginární kulisu? No ovšem, nepřítomný ministr financí a jeho Agrofert.
Tolik omílaný plot, prezidentem hozený americkému velvyslanci, je proti tomuto čajíčkový odvar. Tož, dostal jsem opět za vyučenou a vracím se proto k neironizujícímu názvu dnešního příspěvku.
Všichni, kteří mě znají, vědí, že jsem odchovaný jazzem a rock´n´rollem, netuší možná, že jsem již od mala vstřebával do sebe též hudebně vážnou múzu. V rodinném prostředí pěstoval se však, neodborně řečeno, její lehčí žánr v podobě romantických oper a melodických symfonií.
Až v dospělosti objevoval jsem Mahlera, Martinů a Janáčka, od nichž pomalými krůčky dokráčel jsem prostřednictvím amerického výtvarného minimalismu k Reichovi, Glassovi či Petru Kotíkovi.
Nevzpomínám už na jméno, tuším, že britské umělkyně, jejímž hudebním nástrojem byla natažená silná struna, při jejímž rozezvučení byla moje mysl do hloubky oblažena. Nepolopatičtí hudební tvůrci probouzeli v mé mysli netušené vzruchy a meditační útlumy zároveň.
Od 70. let stala se pro mne tahle absence rytmických a harmonických prvků v hudbě na určitý čas doslova drogou. Jakýsi návrat k moderním jazzmanům, které miluji dodnes.
A před několika lety jsem přes Agon Orchestra objevil v nahrávkách i Berg, komorní orchestr interpretující hudbu 20. století a především hudbu soudobou v kombinaci s tancem, baletem, divadlem, výtvarnem či videoartem.
Radostně uvítal jsem tudíž jeho reprodukovanou přítomnost v rámci loňské zdařilé výstavy Vivat musica! v Národní galerii, a ještě hlouběji se moje mysl povznesla při jeho úterním živém poslechu tamtéž.
Žádná amadeovská řachanda a zvukomalebné kudrlinky (nic proti Mozartovi), žádné Labutí jezero v baletních kreacích doprovodného tanečního sdružení pro Evropu (nic proti Čajkovskému).
Při nedlouhých strohých, tedy minimalistických skladbách, až na jednoho (nechť promine) šestice mladých skladatelů, poslouchal jsem hodinu a půl doslova uhranut.
Následně přemýšlím, co bylo vlastně jádrem onoho netušeného prožitku, jak jej, byť v tomto nedovzdělán, definovat. Odpovídám upřímně, nevím.
Post skriptum: Nedávno kdosi moudrý řekl, že jsme zasaženi virem minimalismu, jehož obětí je smysl pro hloubku. V umění výtvarném, a po úterním koncertu Bergu i hudebním, absolutně nesouhlasím. Moje mysl byla do hloubky povznesena. Na věky sbohem, parlamentní spektákly!
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
