Před týdnem, v ranním brečavém čase, kráčel jsem od tramvaje - jako už tolikrát předtím - kolem Radosti, natěšen na brněnskou část rozvětvené rodiny. Radost, jak mnohým známo, je název jednoho z prvních polistopadových pražských hudebních klubů. Měl být původně postundergroundovým a postdisidentským (plus nějaká ta naplavenina odjinud) domovským přístavem, jak o tom snil i prezident Havel. Krátce v něm působil v roli hajzl-dědka (klozetáře, chcete-li) i věčný buřič John Bok. Záhy však ušlechtilý záměr spláchlo globalizační tsunami a přetvořila jej v multikulturální kotel. Proč ne, kdyby.   

 

Jen jsem však vykročil směrem k metru, radostné jitro změnilo v okolí křižovatky vlídnou tvář a otřáslo se hnusem, aniž by za pouliční svinčík mohlo. A je to tak každé víkendové ráno a já si na to ne a ne zvyknout. Je k nevíře, jak nadnárodní partičky jurodivé omladiny dokáží proměnit několik desítek metrů čtverečních ve skládku odpadků, když v brzkém sobotním či nedělním ránu opustí věhlasný klub a se zpitým výrazem a hladovým žaludkem vrhnou se do své Mekky a Medíny, rozuměj, do Mac Donaldu a protějšího KFC.   

 

Nemůže za to Radost, a já nevolám po zákazu skvělé taneční palírny. Dost bylo ztráty Bunkru. Vyzývám však strážníky, aby místo nesmyslného nandavání botiček nikomu a ničemu nepřekážejícím, jen v tu chvíli špatně parkujícím automobilům, hlídkovali ve zmíněných dnech, v bojové, lidskoprávní samozřejmě, poloze a zajišťovali pořádek. Popřípadě donutili obě nechudnoucí firmy nainstalovat větší počet odpadkových košů či přistavení nočního kontejneru. Nestačí-li na to, povolejme do služby kdysi obávaný i vysmívaný "šedý mor". Starší posluchači vědí, o čem mluvím, mladým to může být putna, když nevědí ani, co to býval živůtek.   

 

"Seniorské slevy už neposkytujeme," řekla mi s úsměvem slečna za okénkem pokladny, s jejichž autobusy do Brna jezdím. Povšimla si pozdviženého obočí a dodala: "Nedali nám na vás (myšleno v plurálu) dotaci." "Nevadí," odvětil jsem a vykročil k nástupišti. Zvykl jsem si na 30korunové poplatky u lékaře, zvyknu si na o třicetikorunu dražší jízdenku. Přesto jsem rád, že nařízení neinicioval z nějakého rozmaru mnou velebený dopravní kapitalista, nýbrž úřad státního šetřílkovství.   

 

Post scriptum: Za slunečného jasu jsem v sobotu do Brna přijel, v nedělním slunečném podvečeru z Brna i odjížděl, netuše nic zlého. Až po přečtení esemesky o uzavření stanice metra Florenc, vzpomněl jsem na Skácelův verš z bronzu odlitý kolem báječné minimalistické kašny na náměstí Svobody: "Déšť padá na růže, prší a je to nekonečné, zdá se, že bude padat věčně".