Není divu, že v záplavě současných trpkých mezinárodních událostí, před jejichž následky nesmíme zavírat oči, ať jsou našemu relativnímu klídku jakkoli vzdáleny, či v oné plejádě privátních a veřejných vzpomínání přeživších a uctívání památky povražděných, shrnutých pod memento s názvem Auschwitz, připomenutí si úmrtí někdejší první dámy octlo se poněkud v ústraní. Nikomu to nevyčítám, tím víc však oceňuji důstojný vzpomínkový příspěvek České televize.

„Ticháč zase pozdě,“ pronesla, obklopena několika spiklenci, právě se dohadujícími nad novým strojopisným číslem Nového braku, recesistického plátku vydávaného obdobně recesistickou skupinkou nepřizpůsobivých.

A dál vážně přely se s dnes již nežijícími Jarmilkou Bělíkovou a Olinkou Stankovičovou o další brakový džouk. Svépomocná lidová knihovna Hrobka, říkaly tomuhle uskupení. I takhle vypadala duševní obrana proti represívnímu režimu.