A protože mě nebaví odpovídat kdekomu na stále stejnou otázku a protože vím, že většina dotazovatelů poslouchá tento rozhlas, svěřuji se jeho prostřednictvím: Nejsem Charlie. Nikoli proto, že nelpím na svobodě slova či že se nesolidarizuji s povražděnými pařížskými novináři-karikaturisty, ani ze strachu, že mně jakýsi jinověrec podřízne krk nebo zastřelí.

Hlásím se ke čtyřem zavražděným nakupujícím v košer obchodě a k onomu na zemi popravenému neozbrojenému policistovi. Novináři byli ve správný čas na správném místě a věděli, že to co dělají, mnohé štve. Nahodilí zákazníci šli si jen nakoupit potraviny na blížící se šábes. Byli ve špatný čas na špatném místě, stejně jako na kole projíždějící policajt.

Zajedno nejsem však s významným intelektuálem Tomášem Halíkem - také není Charlie -, vymezujícím se vůči prý urážkám posvátných symbolů. Rozumím mu. Jen se ho ptám, zda ví, proč Židi mají velké nosy. A pokud to neví, sděluji mu, protože vzduch je zadarmo. A jsme u toho.

Pro každého může být přece posvátným symbolem cokoli, co si za posvátný symbol zvolí. Stejně jako vysoké umění je to, na něž renomovaný uměnovědec ukáže prstem. A zlehčuje-li někdo onen posvátný symbol, či stalo-li se ono zlehčování přímo jeho profesí, neznamená to, že má být zabit, že.