Arch čistého papíru, natočený na léty vyhlazený válec kufříkové Olivetky bez čárek a háčků, je stále bez názvu a první věty. Před takřka 50 lety vyťukával jsem na designově elegantní mašince nedomrlé veršíky v domnění, že píšu poezii. Oba jsme zestárli a potřebujeme údržbu. I oba vedle v ložnici ležící starci, sešlí útrapami, nemocemi a věkem.

S co možná největším taktem upravil jsem jim před spaním pleny a pomohl do postele. Znovu usedám ke stolu s výhledem a místo nad textem, jímž mínil jsem oblažit posluchačovu mysl, v myšlenkách vzdaluji se současnosti a bloumám v čase.

Najednou rozostřená světla v zátoce zaostřují se do konkrétnějších obrysů jak na pointilistickém obrazu. Tak přeci umění?

Opět skláním hlavu nad kovovými klávesami, původní námět rozpadá se však opět v otázkách: Zaklapl jsem mu dobře pojistku na katetrizačním sáčku? Zvolil jsem a do přihrádek umělohmotného dávkovače uspořádal jí správné pilulky na zítra? U jeho léků jsem bez obav, jsou nadepsány latinkou.