V tento den můj příspěvek na prvém místě patří mé vlasti, nikoliv například obrazoboreckému úsilí v současné Americe, patří dvěma dnům, které otřásly Českem a vlastně Československem, každý z nich znamenal šok, hrůzu a obraz ztráty jistot.

Začnu tím časově pozdějším, který jsem zažil 21. srpna 1968 jako kontrapunkt k faktu, že jsem založil skupinu Přátel Ruska v České republice krátce po kyjevské majdanu. Je třeba se k věcem vyjádřit.

Bylo mi 14 let, krátce po mých narozeninách, kdy mi rodiče koupili radiogramofon a já (cáklý jsem byl vždycky) jsem si celý ten pouštěl na deskách mou vlast.

Cítil jsem se těžce. Mnohokrát jsem to už řekl, ale politika mě zajímala odjakživa a měla zvláštní střih Masaryk – Beneš – 1. republika po mamině, pražské komunistické jaro spíše po sobě, než po otci.

Vše je subjektivní, ale jsem dodnes přesvědčen, že Pražské jaro bylo pro celou tehdejší pokrokovou Evropu nesmírným počinem, a ani já, ač jsem strávil mnoho let v politice, jsem už nikdy nic krásnějšího nezažil. To, co přišlo po roce 1989, bylo jen ušmudlanou neoriginální imitací západního kapitalistického života bez espritu.