A vše doprovodil jedním ze svých bodrých bonmotů, že by nikdy nejmenoval Martina Stropnického ministrem obrany, protože by to byl nová Kateřina Peak. Díky za jeho bonmoty. Ty ho potápějí a nakonec i potopí.

Miloš Zeman byl zvolen v době rozhořčené prosazením nelegitimních církevních restitucí, zvyšováním daní a tupými škrty podvazující životní úroveň. Toto vakuum a potřebu změny vyplnil nadmíru. A nemohl nezvítězit. A mnohými byl brán jako spasitel.

Jenže málo co trvá jako pocity a emoce v politice… Mohl stavět na tom co získal, ale on se programově rozhodl dráždit a popouzet. A nijak nepostřehl, že se doba a hráči  změnili.

Chce hrát znovu prim a rozhodl se aktivně ovlivňovat složení vlády. Martin  Stropnický buď nepochopil, že si téměř fanaticky přeje, aby více bojoval o post ministra zahraničí – vždyť byl přece takový skvělý diplomat, a nebo to pochopil a prostě se jen ozval, že jej Zeman vzal do úst. A na rozdíl od představitelů ČSSD, kteří připomínají ustrašené králíky,  naprosto jasně : Zemane, nejsem nýmand.