Mnozí levicoví voliči, kteří dlouho volili ČSSD mohou prchat oběma směry, jak k ANO, tak i ke komunistům.

Naši komunisté jsou v podstatě fenoménem. Tvoří stálici od první republiky a často proklínaní a jindy vzývaní (např. v roce 1946, kdy triumfálně ve volbách zvítězili a opětovně ke konci 60. let a hlavně v průběhu Pražského jara 1968, které představuje možná nejkrásnější vzepětí česko-slovenského lidu ve 20. století.

Ostudou je, že jsou líní a jakoby nechtěli zabojovat o to prvenství. A po 25 letech v jakémsi očistci už by zatraceně měli o to stát.

KSČM má neskutečnou komparativní výhodu oproti ČSSD. Neúčastnila se žádných pochybných privatizací typu OKD, kdy odpovědnost Sobotky a jeho Radka Pokorného je hluboká, neodsouhlasovala humanitární bombardování Jugoslávie (to z Miloše Zemana jako premiéra také nikdo nesejme), nestala se členem koalice ochotných ve válce v Iráku jako za Vladimíra Špidly, která přinesla s sebou nejméně dva milióny mrtvých, vznik Islámského státu, rozval celého Blízkého a Středního východu a milióny uprchlíků proudící nyní do Evropy.

Ale nejen to. Většina základních přístupů v zahraniční politice KSČM je naprosto nosná. Že NATO přeměňuje Evropu opět v bohužel tradiční zónu podhoubí válek, když podporuje válečnické snahy Polska, Pobaltí, Rumunska a na hranicích s Ruskem vojáky, že Evropská unie přestala být harmonickým prostředím prosperity a úspěchu, o čemž svědčí nejen úspěšné referendum o vystoupení Velké Británie z EU, ale blížíce se kolaps bankovního systému v Itálii a zřejmě i jinde…