I doba barevných revolucí končí, i když se to Západu nelíbí. A občanská válka na Ukrajině, kterou jsem hned na počátku po vypuknutí euromajdanu předvídal v České televizi (ač samozřejmě nerad) skončila přeměnou dříve relativně úspěšné země ve zhroucený stát. A i když se i současný prezident Zielensky snaží za každou cenu znovu vojensky do konfliktu zatáhnout USA, pro Bidena je to již bohudík uzavřená kapitola a status quo, kdy je sice Ukrajina jako stát a tím i hodnotný spojenec v zásadě nepoužitelná, ale zároveň až fanaticky protiruská je maximum, čeho může USA dosáhnout. Také běloruská barevná revoluce skončila fiaskem a Západ svou vlastní chybou přitlačil Lukašenka ještě více k Rusku.
Mediální a virtuální rétoriku bude Západ vést do nekonečna a čas od času vymyslí ještě nějakou tu novou sankci, vojenská cvičení se budou konat s železnou pravidelností, ale jinak vše v zásadě v pohodě.
A nemylme se. Tak málo to není. Nejvíce světových konfliktů se vzedmulo právě z Evropy. A bude jen dobré, že i když slovo mír je dnes bráno jako nadávka, je a může být krásnou realitou.
Svět je ovšem znovu ideologicky a hlavně politicky rozdělen. Západ jej definuje jako střet demokracií (USA a její spojenci) a autokracií (Čína, Rusko). To rozdělení znovu započalo za Trumpa a Biden se ho snaží dovést na vyšší level a to i institucionální.
Jestliže jsme si řekli , že trvalé protiruské půtky, které se ze strany Západu vedou proti Rusku, berou jako povinná výbava, kdy ale USA a jeho spojenci chtějí sice zlobit, ale nikoliv reálně a neodvratitelně rozzlobit, hlavní střet, objektivně podmíněný triumfálním ekonomickým rozmachem Číny chtějí USA vést výlučně proti Číně, a to jak na ekonomické, tak i vojenské bázi. A v tomto duchu staví věc jako věc principu. Kdo chce být spojencem USA musí pokládat Čínu po všech stránkách jako hrozbu.
Jestliže Trump chtěl ukončit válku proti Afganistánu proto, že nenáviděl ty nekonečné války, Biden si chtěl především uvolnit ruce k řešení jednak domácích problémů, které mu přerůstají hlavu, ale zároveň k nové téměř „totální“ válce proti Číně. Kdo ze spojenců couvá, váhá, dovolí si přemýšlet i o variantách partnerství, což byl případ Merkelové i Macrona, ale například i Indie a Japonska se prostě do tohoto strategického protičínského spojenectví nehodí.
A tak bez varování, opět bez jakýchkoliv konzultací, vytvořena nová „jestřábí“ aliance AUKUS USA,Velká Británie, Austrálie, s cílem vybavit Austrálii ponorkami s jaderným pohonem jak mobilnější zbraň proti sice nejmenovanému, ale jasnému nepříteli Číně. A jaksi mimochodem Austrálie vypověděla smlouvu s Francií i připravované dodávce turbodieselových ponorek.
Efekt překvapení, totálního ponížení Francie, ale nesporně i rozbití i jasného rovnovážného vztahu Austrálie k Číně i USA, stejně jako odsunutí Indie či Japonska, kteří na jedné straně byli členy Quad vedeného USA, ale na druhé straně udržovali i plodné vztahy s Ruskem. Pro lidi bruselské, vidící vše jen eurounijní optikou, to zároveň byl i jasný pokyn, že USA s EU jako s geopolitickým hráčem nepočítá. Mě to netrápí a co si myslí Borrell či von der Leyen je mi jedno.
Ovšem reakce Číny byla pochopitelně bouřlivá, neboť to v podstatě znamenalo, že kolem ní připravuje uskupení ne nepodobné obklopením nepřátelskými zeměmi NATO kolem Ruska.
A tak přátelé zapomeňme na dobu détente před rokem rokem 1989. Studená válka bude pokračovat, ale bohudík se od nás odsune na velkou vzdálenost na východ. A to by nám nemuselo tolik vadit.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
autor: PV
_profil_top.jpg)
