Argumentuje se při tom mytickými pouhými 12 azylanty v loňském roce a různí politici a publicisté opakovaně vyzývají k alespoň symbolickému přijetí nějakých migrantů z Afriky, když přece o nic nejde.

Skutečnost je však zcela jiná. Do naší země neustále proudí desetitisíce migrantů z východní Evropy i Asie, kteří však nehledají azyl, ale práci. Podle posledních údajů počet legálně žijících cizinců u nás v roce 2017 přesáhl 500 000 osob, což představuje 5% podíl na populaci země. Připočítat k tomu dále musíme počet nelegálních gastarbeiterů, který je nepochybně rovněž vysoký. To je i v současné Evropě nezanedbatelné číslo.

Jsme jediná postkomunistická země, jejíž počet obyvatel díky přílivu migrantů trvale roste. Zatímco Polsko a Rumunsko připravily odchody za prací do západní Evropy o cca 3 milióny jejich občanů, totálně se vylidnilo Pobaltí a těžce byly odchodem převážně mladých lidí zasaženy balkánské země (Bulharsko přišlo téměř o čtvrtinu obyvatel) i Slovensko a Maďarsko, Česká republika zažívá zvyšující se příliv pracovní migrace živený dlouhodobou ekonomickou konjunkturou a situací na trhu pracovních sil. V mnohém naše dnešní situace v této oblasti připomíná poválečnou obnovu západní Evropy a první vlnu pracovní migrace z Turecka a Severní Afriky.  U nás dnes žije více cizinců než ve Finsku či v Portugalsku, obdobně jako v Nizozemsku a ne o mnoho méně než ve Francii (7%), tolik pověstné nezvládnutou migrací. To si u nás málokdo uvědomuje.

V našem případě situace je o něco příznivější v tom, že drtivá většina příchozích pochází z kulturně příbuzných zemí (sousední země, Balkán, postsovětský prostor), a proto možnosti jejich budoucí integrace do české společnosti jsou snazší než v případě muslimských či afrických migrantů. Nicméně migrace v její dnešní dimenzi problémem je, přestože se o tom vůbec nehovoří.