Po vítězství Emmanuela Macrona ve francouzských prezidentských volbách se v českém veřejném prostoru znovu začaly silně ozývat hlasy, které tuto poněkud bezradnou sázku nespokojených francouzských voličů na mladíka bez přesvědčivých politických zásluh i idejí interpretují jako historický přelom, který od České republiky vyžaduje urychlené přijetí eura a podřízení se francouzským a německým představám o Evropské unii, dokud je čas. Znovu se vynořují zdiskreditovaná klišé o naší potřebě patřit ke „tvrdému jádru“ a „mít místo u stolu“ atd., i když dobře víme, že se po nás v unijních strukturách chce pouze poslušnost a slovy bývalého prezidenta Chiraca schopnost „nepropást šanci mlčet“. Macron ještě před nástupem do funkce s tradiční francouzskou arogancí předestřel, jak zatočí se vzpurnými středoevropskými zeměmi. U jeho stolu se s námi v žádném případě jako s partnery nepočítá.

Volbou Macrona se vleklé problémy Francie neřeší, ale naopak se toto řešení oddaluje. Projekt Macron znamená pokus zachovat status quo a zabránit radikálním změnám, které by ohrozily elity, jež Francii do dnešního společenského a ekonomického marasmu přivedly. Macron je proevropský, protože jeho vágní představy na řešení francouzských problémů doufají v záchranu z vnějšku, především německými penězi. Jde o starý francouzský sen o zapřažení Německa pro naplňování francouzských zájmů, který od německého sjednocení a vzniku eura evidentně nefunguje - tón udává Německo a Francie musí poslouchat. Nadbíhat Macronovi proto nemá smysl. Místo jeho snění o evropských makrozměnách by Francie potřebovala spíše „Microna“ – politika s vizí něco udělat s poměry uvnitř země – řešit migraci a problém neintegrujících se muslimů, zlomit moc odborů blokujících jakékoliv racionální reformy a zvýšit flexibilitu a konkurenceschopnost francouzských firem.