Zatímco u Izraele jsou bezprostřední cíle i celkové záměry jasné – pokud možno zničení, nebo alespoň zásadní politické a vojenské oslabení íránského islamistického režimu, a tím eliminace potenciální jaderné hrozby pro židovský stát – v případě USA je to daleko složitější, a to nikoliv jenom proto, že prezident Trump se ve svých vyjádřeních i praktické politice nevyznačuje konzistentností a je schopen měnit směr zásadně a nepředvídatelně.

Je jisté, že USA jednak souzní s izraelskými cíli, ale nikoliv výlučně, protože jejich zájmy a odpovědnost jako světové velmoci jsou daleko širší. Do jejich postojů nepochybně promlouvá a s prodlužováním konfliktu bude stále více promlouvat americká vnitřní politika, především blížící se podzimní kongresové volby (tzv. midterms).

Přesto především na počátku kampaně ve vyjádření Trumpa a dalších politiků, stejně jako u veřejnosti na Západě obecně rezonovalo téma svržení tmářské utlačovatelské náboženské diktatury a její nahrazení nějakým blíže neurčeným „svobodně“ íránským lidem zvoleným režimem, o němž se však předpokládá, že se bude podobat soudobé západní liberální demokracii.

Tato iluze se neustále opakuje, bez ohledu na to, že se v praxi nikdy neuskutečnila. Lidé na Západě vycházející z historických tradic vlastních zemí si stále představují, že v jiných částech světa mají jejich obyvatelé stejné představy o životě, vyznávají stejné hodnoty a netouží po ničem jiném, než po zkopírování západních vzorů. Tento mesianistický universalismus, vlastní obzvláště americké politické tradici, byl sice trochu nahlodán debakly pokusů o násilný vývoz demokracie do rozvojových zemí i problémy s integrací migrantů do západních společností. Přesto se zdá, že celkově je tento fukuyamovský pohled na svět na Západě zřejmě nevykořenitelný. Trump sice vítězil s tím, že tuto liberálně pokrokovou iluzi odmítal, stejně jako neokonské neustálé válčení, ale nechal se deep statem dotlačit zpět a zdá se, že neví, jak z problému ven.

Írán je silně religiózní muslimská země. Západní vzory vzývá část městských elit, a to ještě pouze tajně a především z materiálního hlediska. Hodnotově o liberalismu a západní demokracii převážně nic nevědí, o desítkách miliónů prostých obyvatel nemluvě. Islám v sobě obsahuje silný nárok na světskou vládu, náboženským ideálem je teokracie a dnešní režim je pokusem tento nárok uskutečnit v praxi. Příliš sice za léta svého trvání neuspěl, jak ukázaly masové demonstrace, ale má jistou, relativně silnou o islám opřenou legitimitu. V tomto ohledu žádného skutečného opozičního rivala na domácí scéně nemá. Amerického potomka dávno svrženého šáha, který sám byl synem usurpátora, můžeme směle vynechat.