Právě před 18 lety – 28. srpna 1995 – došlo v občanskou válkou zmítané Bosně k minometnému útoku na tržiště Markale v Sarajevu, při němž zahynuly desítky lidí. Z útoku byli obviněni Srbové, přestože se jasné důkazy nikdy nenašly. Naopak se zdá, že střely byly vypáleny z linií bosenských muslimů. Jim také tento incident strategicky pomohl. Stal se záminkou pro letecké útoky NATO, které tak poprvé otevřené vstoupilo do tehdejšího balkánského konfliktu. Další vývoj je znám, Srbové byli západními útoky poraženi, konflikt zdánlivě ukončen. Bosna je ale až do současnosti nefunkčním poloprotektorátem, žijícím z mezinárodní pomoci a stále zápolícím s následky války a s ní spojené nenávisti trvale rozdělující její obyvatele. Bombardování a eskalace konfliktu nevyřešila nic.

Dnes, zdá se, se bude sarajevský scénář opakovat, tentokrát v dva roky občanskou válkou zmítané Sýrii. Scéna je více než podobná, aktéři z části totožní, možné důsledky eskalace konfliktu však ještě daleko brizantnější než tomu bylo na Balkáně první poloviny 90. let.

V případě Sýrie opět před sebou máme konfesionálně rozdělenou zemi, jíž držela pohromadě pevná ruka sekulárního režimu. A tak jako na Balkáně je v sázce celý region, otřesený vlnami „revolucí“, tentokrát nazývaných jako „Arabské jaro“. Konflikty, které v jeho rámci přeskakují z jedné země Blízkého východu a Severní Afriky do druhé, jsou světu mediálním mainstreamem neúnavně prezentovány jako boj utlačovaného lidu za demokracii proti tyranům a diktátorům.

Postupně se však ukazuje, že o demokracii jde až na posledním místě, že namísto toho jsou zde rozeštvávány a rozehrávány etnické a náboženské konflikty, které jednotlivé země a celou strukturu regionu, tak jak vznikla po první světové válce, fatálně a dlouhodobě destabilizují, či dokonce rozbíjejí.