Miloš Zeman je znovu pod palbou. Že by Kosovo bylo úspěšným projektem a vzornou demokracií se ale odváží tvrdit málokdo ze Zemanových kritiků. Rovněž fakt, že se ve chvíli fatální srbské národní krize česká oficiální politika od svého tradičního historického přítele a spojence Srbska zbaběle odvrátila a podpořila amputaci jeho historické kosovské součásti, je věc, o níž se ani Zemanovým zavilým odpůrcům nechce příliš nahlas hovořit a obhajovat ji. Paralela s naším Mnichovem, oddělením Sudet a zbabělým chováním našich tehdejších spojenců vůči nám je více než zřejmá.

A tak zní opět tirády o porušování ústavy a nabourávání oficiální české zahraniční politiky hlavou státu, protože za ní má odpovídat vláda.  Naše země přitom de facto už dlouho žádnou jednotnou vlastní zahraniční politiku nemá.  Dávno si ji zprivatizovali jednotliví politici a vztahy vůči zahraničí používají v rámci vnitropolitického boje ve svůj osobní nebo stranický prospěch bez velkého ohledu na zájmy země. A tak můžeme s úžasem sledovat, jak někteří pražští starostové mohou svévolně vyvolávat a vytvářet zahraničně-politické krize a ničit pracně budované vztahy s významnými zeměmi jenom tak, z vlastního zájmu a rozhodnutí, a vláda, která za zahraniční politiku odpovídá, se zmůže pouze na prohlášení, že nemůže nic dělat, protože starostové mají mandát od svých voličů, a tak prý si mohou dělat, co chtějí. Média tomu tleskají.