Své kořeny má tato vytrvalá snaha v pocitech triumfalismu po konci studené války, které asi nejlépe vyjádřil Francis Fukuyama ve svém díle „Konec dějin a poslední člověk“ (1992). Přesvědčení o universalismu hodnot západní liberální demokracie a nezbytnosti jejich okamžitého přijetí a dodržování na celém světě spolu s kvazináboženským pojetím neustále se rozšiřujících tzv. lidských práv vytvořilo mesianistickou netolerantní ideologii, která dvě desetiletí dominuje atmosféře mezinárodních vztahů a která se stala i mediálně vděčnou kamufláží pro tradiční politiku prosazování velmocenských zájmů ve světě.

Přes evidentní jednoznačnou vojenskou a ekonomickou převahu a dominanci Západu jsme však svědky toho, že pokusy o vývoz západního společenského modelu a jeho aplikaci v jiných civilizačních a kulturních okruzích končí opakovaně nikoliv pouze fiaskem, ale společenskými katastrofami, jejichž negativní důsledky zasahují samotný Západ, tj. USA a především Evropu. Kosovo, Afghánistán, Irák, „Arabské jaro“ a nejnověji Ukrajina před námi defilují jako obrazy nezměrných společenských a lidských tragédií, jejichž společným jmenovatelem je údajný boj za „demokracii a lidská práva“ v režii Západu. Veřejnosti na Západě je mediální manipulací vnucována falešná představa, že v těchto zemích probíhá cosi jako „pražské jaro“ nebo „sametové revoluce“, v horším případě útok utlačovaného lidu na diktátorovu Bastilu pod hesly o volnosti, rovnosti a bratrství. A pokud tomu tak úplně není, stačí jen poskytnout vojenskou pomoc, svrhnout diktátora porušujícího lidská práva vojenskou expedicí a osvobozený lid s naší pomocí již převezme náš univerzální model, po němž nepochybně touží a jejž mu zlý diktátor upíral.

Namísto toho však sledujeme pravý opak – po snadném svržení diktátora zavládne chaos a násilí, vojenské jednotky západních osvoboditelů či loutkových prozápadních režimů se ocitají ve válce s radikálními gerilami nebo separatisty, státy se rozpadají, pasivní obyvatelstvo nic z toho, co se od něho na Západě očekává, nechápe. Líbí se mu pouze západní materiální standard, ale hodnoty liberální demokracie jsou mu zcela cizí. Tradiční prozápadní elity jsou intervencí a následnou občanskou válkou oslabeny a vyhnány do emigrace a pole začínají ovládat extrémistická ideologická hnutí programově orientovaná proti Západu. Výsledkem je rozvrat, nekončící válka, destabilizace širšího regionu, vlny masové emigrace a nakonec evidentní porážka Západu. Přesto je tento scénář s nepochopitelnou vytrvalostí opakován znovu a znovu.

Podíváme-li se do historie, zjistíme, že až do nedávné minulosti moderní Západ dociloval svých spektakulárních úspěchů zcela odlišným přístupem. Sledoval na prvním místě své vlastní zájmy a v násilné péči o spásu domorodců na rozdíl od středověkých křižáckých válek svou prioritu neviděl. Svět svou expanzí měnil, ale nikoliv kvůli tomu, aby se kohokoliv snažil činit šťastným proti jeho vůli.

Ve dvacátem století to byl právě Západ, kdo programově respektoval a globálně chránil existující společenské hodnoty (náboženství, tradice, kulturu atd.) a společnské uspořádání. Universalistický mesianismus naopak vyznával jeho soupeř z dob studené války – komunismus. Jeho ideologie vzešla z evropského osvícenského racionalistického humanismu a hlásala revoluční osvobození člověka od veškerého vykořisťování a útlaku, které mělo přinést dobro a štěstí lidem celého světa. Společnost i svět měly být radikálně a násilně od základu změněny. Verbální altruismus a kolektivismus této ideologie byl ve srovnání se sobeckým individualismem tehdejšího kapitalismu proto lákavý a přesvědčivý a dokázal mobilizovat svými líbivými hesly milióny. Ve skutečnosti byl však ve jménu tohoto dobra uskutečňován gigantický pokrokářský sociální experiment, jenž byl násilím vyvážen do řady dalších zemí světa s katastrofálními důsledky a desítkami miliónů obětí.