Dlouho jsem nechápala svět kolem sebe. Možná jsem se ani o to nesnažila. Dělala jsem to, co mi připadalo normální, a to i přesto, že mě za to společnost, resp. okolí, rodina, neustále kritizovali.

Došla jsem ovšem do stádia, postupně, že svět se nikdy nezmění, že se musím změnit já. Když se nad tím pořádně zamyslím a začnu pátrat, kdy se to stalo, bylo to poprvé v dubnu 1994, před maturitou, kdy jsem byla klasifikována z angličtiny nedostatečně, tudíž jsem k maturitě jít nemohla.

Otec zuřil a apeloval na třídního, že je to jeho vina: "Když jste věděli, že je blbá, měli jste ji vyhodit v prváku, ne před maturitou". Před třídním mi přistála jedna „výchovná“ od otce a oba jsme odešli.  Cestou byla hospoda. Otec se na mě jen podíval, já čekala další facku, ale nakonec to skončilo u debaty u piva. „Tatínku prosím tě už mě nebij, mě ta škola nebaví, všichni jsou luxusně oblečeni a já jak socka z vesnice. Všichni mají za rodiče úspěšné rodiče a já vás“. Nestačila jsem se ani nadechnout a už jsem ji měla znovu. Pivo jsme nedopili, on hodil na stůl stovku, přitom útrata byla 40,- Kč a odešli jsme. Před hospodou mi řekl: „Buď si tu angličtinu opravíš, a k maturitě půjdeš, nebo se sbal a nechoď mi už nikdy na oči“.

Brečela jsem celou cestu domů. Seděla jsem v pokoji a přemýšlela, co dál. Nesnáším tu školu, půjdu pryč, seženu si brigádu a budu bydlet sama. Nějaká škola a rodiče jsou mi ukradeni. Když jsem začala balit věci do batohu, spadla na mě kniha z angličtiny. Utřela jsem slzy a začala se v ní hrabat. Číst. Najednou mi to nepřipadalo tak složité a sáhla jsem po svém „volkmenovi“ pustila si Jacksona a najednou jsem všemu rozuměla, o čem zpívá, protože jsem si představila ten videoklip.