John Laughland: Od Lenina k Lennonovi. Levicová ideologie na Západě před studenou válkou a po ní

06.01.2012 11:42

Příspěvek do sborníku „Václavu Klausovi. Festschrift k významnému životnímu jubileu“: Praha, Fragment 2011, s. 169-174.

John Laughland: Od Lenina k Lennonovi. Levicová ideologie na Západě před studenou válkou a po ní
Foto: Hans Štembera
Popisek: Prezident Václav Klaus

„Pokud existuje stát, není svobody. Až bude svoboda, nebude státu.“
(V. I. Lenin: Stát a revoluce, 1917)

„Představ si, že nejsou žádné
státy, zas tak těžké to není.
Nic, pro co zabíjet či umírat, a ani žádné náboženství.
Představ si, že všichni lidé žijí život v míru.“ (John Lennon: Imagine, 1971)

Mé první setkání s Václavem Klausem se odehrálo v Paříži roku 1998. Vystoupil zde na konferenci o euru a to, co říkal, dohnalo jiného řečníka, tehdejšího francouzského ministra financí, k rozčilenému odchodu ze sálu: ministr vůbec nečekal, že na takovém fóru uslyší, že by se jednoho dne mohla Evropská měnová unie zhroutit. Obdivoval jsem Václava Klause za jeho otevřenost a předal jsem mu výtisk své knihy Znečištěný pramen (orig. The Tainted Source). Ještě větší dojem na mě udělal, když ji celou pročetl během několika málo hodin. Dokonalý čtenář!

Od té doby Václav Klaus už horlivé zastánce Evropské unie rozčilovat nepřestal. Legendární je jeho střet s Danielem Cohnem-Benditem v roce 2008 na Pražském hradě. Je sice skvělé mít pověst rebelanta, Václav Klaus však je evidentně mnohem více než potížista. Je rovněž mnohem více než „ekonom“, za něhož se prohlašuje. Je také pronikavý politický filozof. Velmi na mě zapůsobil jeho projev na Pražském hradě u příležitosti státního svátku 28. října 2010, v němž položil otázku, zda má stát v dnešním světě vůbec nějaký význam a smysl. Je přesvědčen, že má: „Pokud i nadále autenticky vnímáme naši společnou národní existenci jako cosi odlišného od národní existence... dalších svébytných národů, potom z toho něco plyne. Potom svoji kotvu, svůj stát, životně potřebujeme. Potom se k odkazu, tradicím a těžce nabytým zkušenostem
našich předků obracíme právem.“

Od Lenina k Lennonovi

Je vzácné slyšet ekonomického liberála, jak brání stát. Většina lidí si po zkušenosti s komunismem spojuje stát s levicí, to je ovšem velmi zkreslené. Klíčovou myšlenkou levice je představa státu, jenž není ničím jiným než nástrojem represe. Zrodila se za francouzské revoluce a zenitu dosáhla ve spisech Marxe, Engelse a Lenina, kteří říkali, že stát bude „odumírat“ s tím, jak se bude za komunismu vytrácet třídní boj. Od doby, kdy autoři Komunistického manifestu uvítali mezinárodní kapitalismus jako revoluční sílu, která boří tradiční společenské struktury, zejména národní stát a rodinu, byl vždy klíčovým principem komunismu univerzální a abstraktní kosmopolitní internacionalismus. „Dělníci nemají vlast,“ napsali Marx s Engelsem.

Události roku 1989 nedorozumění ohledně státu ještě prohloubily. Zdánlivě levicové komunistické režimy nebyly smeteny konzervativními myšlenkami, nýbrž antistátní ideologií ekonomického liberalismu ze zdánlivě protilevicového Západu. Západ tak nakonec porazil komunismus jeho vlastními principy. Samozřejmě, že ve své původní podobě myšlenky volného trhu antistátní charakter neměly: stát nechtěla demontovat ani Margaret Thatcherová, ani Ronald Reagan; oba byli patrioty a usilovali naopak o osvobození státu ze zajetí různých parciálních zájmů (zejména odborů). Levice však postupně přecházela na pozice ekonomického liberalismu a transformovala jej v ideologický nástroj demontáže národního státu.

Mnozí kritičtí marxisté, kteří ve jménu čistoty své teorie útočili na praxi komunismu, přijali nakonec ve specificky marxistickém smyslu ideologii globalizace. Podobně jako jugoslávský disident Milovan Djilas pochopili, že „SSSR je objektivně nejreakčnější světovou mocností, protože Sovětský svaz světový trh ničil, místo aby jej posiloval“ (Djilas 1998). Pamatovali si, že sám Marx vystoupil v roce 1847 na kongresu o volném obchodu v Bruselu a že napsal: „Svobodný obchod urychluje sociální revoluci“ (Marx, K.: K otázce volného obchodu. Projev k Demokratickému sdružení Bruselu na jeho veřejném zasedání 9. ledna 1848; stejný názor pronesl ve své řeči na kongresu o volném obchodu v Bruselu v září 1847).

Levice mohla kolonizovat liberalismus, protože marxismus zůstal na Západě za studené války velmi vlivný, do určité míry i díky studené válce. Tu totiž z valné části vedla západní levice a tamější studenoválečníci chtěli být ještě pokrokovější než Sověti. Mezi západními marxisty byla všeobecně rozšířená nenávist vůči Sovětskému svazu za jeho nacionalismus a sociální konzervativismus. Umělci podporovaní CIA jako Nicolas Nabokov a Jackson Pollock neskrývaně používali modernistických postupů ve svém umění k antisovětským účelům, aby ukázali, že Západ je volnější než režim, který podporuje Šostakoviče a umění socialistického realismu (Stonor 1999).

Antistátní forma

komunismu Otevřeně antistátní formu komunismu zaměřenou na světovou revoluci sám Sovětský svaz vypudil vyhnáním Trockého do exilu v roce 1929 a následným Stalinovým rozhodnutím budovat socialismus pouze v jedné zemi. Snad nebude příliš přitažené za vlasy vidět ve Stalinově vypovězení Trockého paralelu s rozhodnutím německého vrchního velení v Berlíně vyslat roku 1917 do Petrohradu Lenina, aby carské Rusko ideologicky rozvrátil zevnitř. Churchill srovnal tento čin s rozhodnutím propašovat do nepřátelského státu ampulky se zárodky tyfu nebo cholery a vylít je tam do zdrojů pitné vody. Trockému se podařilo zanést ideologický jed do svého nového domova na Západě, kde bolševici vždy očekávali vypuknutí světové revoluce. Nakazilo se jím ohromné množství lidí -mimo jiné k tomu dopomohla sama exotická osobnost Trockého, který se několik desetiletí před Che Guevarou stal první celebritou mezi revolucionáři. Otec zakladatel amerického neokonzervativního hnutí Irving Kristol se ještě v roce 1983 chlubil, jak je hrdý na to, že v roce 1940 vstoupil do Čtvrté internacionály, pouhé dva roky poté, co ji Trockij založil (Kristol 1983, viz také Cannon 1944).

Početné řady stoupenců Johna Lennona v Evropě, kteří získali moc nebo vliv v posledních dvou desetiletích a stali se věrozvěsty globalizace a konce národního státu, trávili v 60. a 70. letech mládí v různých antistalinistických a marxistických hnutích sněním o budoucnosti bez států - od bývalého komunisty a nyní oddaného Evropana a proroka humanitární intervence Bernarda Kouchnera po někdejšího vůdce studentského křídla maoistického „Revolučního hnutí strany proletariátu“ za karafiátové revoluce v Portugalsku roku 1974 José Manuela Barrosa.

Převládající levicové naladění Západu také vysvětluje, proč se zde antikomunistickým disidentům dostalo tak vlažného přijetí. Dobře si pamatuji návštěvu Andreje Sacharova v Oxfordu v roce 1988, jehož vystoupení v podzemním přednáškovém sále se zúčastnilo sotva pár desítek sovětologů. Kdyby přijel Nelson Mandela, chtěly by ho vidět statisíce lidí. Ještě horší bylo, jak ruské vlastenecké antikomunisty jako Alexandra Solženicyna a Alexandra Zinovjeva napadali prominentní západní antikomunisté (např. Applebaum 2008) za to, že nepodporují progresivní antistátní agendu Západu.

Evropský postnacionální projekt

Mnozí liberálové proces kolonizace liberalismu levicí usnadňovali, protože nebyli schopni rozlišit mezi socialistickým etatismem a státem jako kulturním a na zákonech založeném společenství, jež se dědí z minulosti, která příslušníky společenství formuje a od níž se mohou učit. Pro levici má význam pouze individualistický voluntarismus.

Bývalý francouzský ministr financí Alain Madelin, výrazně protržní politik, prohlásil: „Liberalismus je filozofie suverenity jedince, nikoli státu. Suverénní stát je nepřítel“ (Madelin 1997). Možná nechtěně tím připomněl cosi, co Cohn-Bendit řekl za chaosu v květnu 1968: „Chceme, aby ve středu společnosti už nestál stát, ale člověk“ (slova Daniela Cohna-Bendita pronesená v Berlíně a zachycená v Paris-Bresse, 23. května 1968; za oba citáty jsem vděčen Coeteauxovi 1998).

Bylo tedy snadné zapřáhnout ideologii trhu do podpory poststátního či postnacionálního projektu. Jacques Delors jako předseda Evropské komise využil „volného trhu“ k prosazení jak Jednotného evropského aktu z roku 1986 (jímž v roce 1992 vznikl jednotný trh), tak Evropské měnové unie (Delorsova zpráva z 12. dubna 1989 vstoupila v platnost se zavedením eura v roce 1999). Obě tato zdánlivě liberální opatření byla ve skutečnosti nástrojem vymazávání evropských národních států a vytváření postnacionální a postmoderní kvazifederace.

Postnacionální projekt tak byl v plném proudu ještě předtím, než v roce 1989 padla berlínská zeď. Oprášené hegeliánství, jímž Francis Fukuyama v onom roce zdůvodňoval konec dějin, udeřilo na tak hlubokou strunu právě proto, že Západ, infikovaný dějinným determinismem, který je marxistům tak drahý, si toužebně přál konec politiky, to znamená konec státu. V 90. letech pak postnacionální myšlenka zařadila nejvyšší rychlost. Začalo to 11. zářím 1990, kdy prezident George H. W. Bush vyhlásil „nový světový řád“, pokračovalo pařížským podpisem nadnárodní Charty pro novou Evropu z 21. listopadu 1990 a vytvořením Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a jejího Úřadu pro demokratické instituce a lidská práva, dále sjednáním maastrichtské Smlouvy o Evropské unii v prosinci 1991, ustavením Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii v roce 1993 a pro Rwandu o rok později či transformací Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT) do Světové obchodní organizace a kulminovalo přijetím „nové strategické koncepce“ NATO 24. dubna 1999, kdy vrcholilo období 74 dnů bombardování Jugoslávie. Tyto trendy pokračovaly i v prvním desetiletí 21. století, zejména když 1. července 2002 vstoupil v platnost Římský statut Mezinárodního trestního soudu a když byl proveden anglo-americký útok na Irák, odůvodňovaný jménem vynucování rezolucí nadnárodní Rady bezpečnosti OSN.

Všechny tyto institucionální změny se inspirovaly toutéž nadnárodní filozofií, to znamená představou, že národní stát je v zásadě silou zla a nestability. Vznikaly různé komise pro monitorování voleb a lidských práv, které spočívaly na předpokladu, že stát bude patrně volby manipulovat a lidská práva porušovat. Nevládní organizace se povýšily na úroveň politických svatých, právě proto, že to nebyly orgány státu: jako zdánlivě spontánní sdružení angažovaných občanů se staly ideologickou obdobou sovětů za počátečního období bolševické vlády. Vměšování shora prostřednictvím mezinárodních orgánů a zdola přes nevládní organizace (mnohdy ve skutečnosti ovládané ze zahraničí) od základů podkopávalo legitimitu samotné státnosti.

Obžaloba politiky

Nejkřiklavějším příkladem převzetí praktik bývalých komunistických režimů ve službách kampaně proti státu bylo vytvoření mezinárodních trestních tribunálů nadaných pravomocemi stíhat představitele států. Komunistické režimy byly nechvalně známé svým zneužíváním soudního systému k politickým cílům, Západ však založil celou řadu nových tribunálů, které mají rovněž zřetelně politický účel. Mezinárodní trestní soud, který začal působit v roce 2002, vznikl po konferenci v New Yorku uspořádané nevládní organizací zvanou Koalice pro Mezinárodní trestní soud (Coalition for an International Criminal Court); šéf jejího sekretariátu William Pace je také výkonným ředitelem „Světového federalistického hnutí“ (World Federalist Movement), globalistické organizace prosazující celosvětové daně a světovou vládu, která by byla vyzbrojena jadernými zbraněmi a disponovala by právem potlačit jakékoli zpochybnění její moci (viz World Federalist Movement, 1947).

Antistátní charakter takových tribunálů je rovněž jasně patrný v jejich statutech: zatímco jejich soudci a prokurátoři (nikoli však už obhájci) jsou chráněni imunitou před veškerým stíháním (článek 48 Římského statutu), hlavy států a další činitelé, kteří by za normální situace požívali státní nebo diplomatické imunity, nic takového nemají (článek 27). Možnost takovéhoto stíhání státních představitelů znamená, že obžaloba před mezinárodním tribunálem je systémově obžalobou politiky, tj. státních aktů jakožto údajných příčin válečných zločinů, a téměř nikdy není obžalobou konkrétních příkazů ke zločinům či jejich samotného páchání. Tribunály se tak sytí všeobecným pocitem, že státy jsou z povahy zločinné organizace, a samy jej dál živí.

Západní vůdci, kteří stáli před perspektivou a poté i realitou zhroucení sovětského bloku, se rozhodli posílit postnacionální ideologii, aby využili nového geopolitického a ideologického vakua na Východě. Existuje tak téměř přesná časová souvislost mezi procesem postnacionální centralizace v EU a procesem rozpadu na Východě. Klíčovými daty jsou: rok 1985, kdy nastoupil Gorbačov (březen) a byl přijat projekt jednotného trhu EU (prosinec), rok 1989, kdy EU spustila projekt měnové unie (duben) a padla Berlínská zeď (listopad), a rok 1991, kdy summit v Maastrichtu potvrdil plán zavedení eura a souhlasil s rozdělením Jugoslávie, právě v den, kdy Bělověžská dohoda rozpustila Sovětský svaz.

Heslo alchymistů Solve et coagula - rozděluj a spojuj -bylo vždy vodítkem pro jejich politické kolegy, kteří chtějí ničit, aby mohli budovat nové. Západ si jej vzal k srdci a vrhl se do uskutečňování postnacionálního projektu vedoucího ke světové revoluci, o níž mohl Trockij jen snít. Naplnila se nejúžasnější předpověď George Orwella z posledních řádek Farmy zvířat, podle níž skončí studená válka konvergencí kapitalismu a komunismu (symbolizovaných lidmi a prasaty): „Zvířata pohlížela z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasete na člověka. Ale nebylo už možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti.“

Literatura:

Applebaum, A.: Scribe of the Gulag: The Guardian, 6. srpna 2008.
Cannon, J. P.: The History of American Trotskyism: New York, Pioneer Books 1944.
Djilas, M.: Fall of the New Class: New York, Alfred Knopf 1998. Kristol, I.: Reflections of a neoconservative: New York, Basic Books 1983.
Madelin, A.: Interview s Ericem Zemmourem: Marianne, No. 33, 8. prosince 1997.
Stonor, S. F.: Who Paid the Piper? The CIA and the Cultural Cold War: London, Granta Books 1999.
World Federalist Movement. Montreux Declaration (1947). <http://www.wfm-igp.org/si te/files/Montreux%20Declaration.pdf>. *

Příspěvek do sborníku „Václavu Klausovi. Festschrift k významnému životnímu jubileu“: Praha, Fragment 2011, s. 169-174. Vyšlo na EUportal.cz

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Názory, ParlamentniListy.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…