Do Říma se dostal jako válečná trofej císaře Caliguly v roce 37 n.l. a byl umístěn v aréně Circusu Maximus, jako symbol jeho božské slávy. Ve vatikánských sbírkách se zachovala kresba z roku 1580, znázorňující, jak asi byl obelisk dopraven do hlavního města římské říše. Circus Maximus byla na svou dobu obrovská aréna, která sloužila k uplatňování známého hesla římských císařů Panem et circenses – Chléb a hry, kterým si vladař získával přízeň prostého lidu. Stejně jako dnes! Ještě na mapě Říma z roku 1561 stojí obelisk na svém místě. Dnes je zde rozsáhlý park.
Papež Sixtus V. se v rámci svého plánu na zvelebení Říma rozhodl, že nechá obelisk přemístit na jeho dnešní místo. Na celou realizaci byl vypracován projekt architektem Domenicem Fontanou a celý přesun trval jeden rok. O této mimořádné akci byla napsána dokonce kniha, která celou akci popisuje a také jí dokumentuje rytinami. Ta dokládá, jak úžasné a náročné dílo byl přesun obelisku a jeho následné postavení. Dne 10. září 1586 byl obelisk vztyčen za pomoci 900 mužů, 150 koní, stovek metrů lan a stovek kubíků dřeva. Při vztyčování bylo pod trestem smrti zakázáno mluvit.
Když započaly kolos z růžové žuly zvedat, začal se najednou v určité fázi propadat a bylo nebezpečí, že spadne na zem. Najednou se ozval výkřik: Aqua delli funni! – Podávejte vodu! To námořní kapitán Bresca z Ligurie si uvědomil, že konopná lana je nutné máčet vodu, aby nepraskla. Přes hrozbu šibenice volá naléhavý požadavek a skutečně, po namočení lana vydržela a monument byl vztyčen.
Statečný námořník byl sice za porušení příkazu zatčen, ale Sixtus V. ho místo trestu obdařil privilegiem, plout napříště pod vatikánskou vlajkou. Mimo to on i jeho dědicové dostali právo, vždy na Květnou neděli, v den, kdy se slaví památka slavného vjezdu Krista do Jeruzaléma, prodávat na Svatopetrském náměstí palmové ratolesti. To platí i dnes, po více jak 400 letech.
V době vztyčení byla na vrcholku obelisku bronzová koule, která dle pověsti snad obsahovala pozůstatky císaře Julia Caesara, Ta byla později nahrazena křížem. Piazza San Pietro měla v té době poněkud jinou podobu. Nebyla ještě obklopena slavnou Berniniho kolonádou a obelisk netvořil osu třídy Smíření, která vede z náměstí na břeh Tibery a k Andělskému hradu.
Ten výkřik námořního kapitána však přežil až do dnešních časů. Stal se symbolem protestu proti mocenským nařízením, symbolem odvahy a statečnosti lidí, kteří nehledí na své osobní riziko a upozorní na nesmyslnost nařízení a příkazů.
V situaci, ve které se nyní, jako občané Evropy nacházíme, je takovýchto kapitánů zapotřebí jako soli. Příkazů a nařízení, které chrlí Evropská komise, o jejichž účelnosti a potřebnosti pochybuje každý, kdo je schopen zdravého myšlení, je takové množství, že jen orientovat se v nich je nad lidské síly. A nejsou to jen správně zakřivené banány a pomazánkové máslo. Je to celá koncepce multikulturalismu, imigrace, politické korektnosti a sociálního inženýrství, neziskového sektoru a další a další. Klasik by řekl: Doba vymknuta z kloubů šílí. Nešílí však doba, ale lidé, zcela vytržení z reality reálného života běžných občanů. Nelze se ani divit. Jsou-li pravdivé informace kolující po internetu, jaké finanční bonusy jsou spojeny se „zlatou klecí“ funkce eurokomisaře, pak je jasné, že tito lidé žijí na zcela jiné planetě. A od toho se odvíjí jejich počínání a uvažování.
My jsme však obyvatelé kontinentu zvaného Evropa. A byli bychom rádi, aby se takto nazýval i nadále. Přeměna na jakousi Euroarábii skutečně není naším cílem, i když jisté skupiny se o to intenzivně snaží. A proto my všichni musíme pozvednout svůj hlas a volat ono symbolické Podávejte vodu! Jinak opravdu hrozí reálné nebezpečí, že obelisk jménem Evropa se pod neodborným řízením zřítí a rozbije se na kusy.
Statečný kapitán z Ligurie je pro nás stálým příkladem.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
