Vznikl tak úsměvný, lehce nostalgický, hodně idylický film o krásné době počátků první republiky, době, která však nezadržitelně končí. Prostě konec starých časů…

Tohle jsme si říkali někde na počátku devadesátých let minulého století, když bolševik odcházel do věčných lovišť, (jak jsme se my naivně domnívali), když „čas oponou trhnul a změněn svět“. To by se Neruda divil! To staré bohužel nikam neodešlo, jenom se na chvilku schovalo za nové kulisy, aby se následně „transformovalo“ a vykouklo na nás v kabátku nového, moderního střihu. Slováci pro to mají velmi přiléhavý výraz: Prekabátit sa! A aby si snad někdo nedejbože nemyslel, že staré časy se vracejí, dáme tomu nějaké nové, moderní označení, nejlépe anglické, aby to bylo hodně „cool“.

My starší je ještě dobře pamatujeme. Postávali na okrajích silnic, někdy sami, někdy ve skupince, popřípadě doplněni o členy VB - Veřejné bezpečnosti. (To byli takoví ti skvělí chlapci v zelených uniformách, číhající na vás při různých příležitostech). Na rukávech měli žluté pásky s hrdým nápisem PS – VB (někteří si tu zkratku překládali jako Pitomec Stojí Vedle Blbce). Pomocná stráž Veřejné Bezpečnosti.  Zastavovali auta, kontrolovali jejich technický stav (zapněte levý blinkr…svítí, nesvítí, svítí, nesvítí…), byli důležitost sama. Po večerech chodili po setmělých ulicích a nahlíželi do oken, zda se za nimi něco nepřístojného neděje. A sledovali vytypované podezřelé živly! A když něco, hned hlášení svým uniformovaným  a nebo také neuniformovaným soudruhům. Ta žlutá páska jím dávala moc, svým způsobem rozhodovat o osudech nás, řadových občanů. Oni byli něco víc!