Už asi tušíte, o čem píšu. Ano, v pátek 8. května uplynulo 75 let od konce světové války, která byla označena číslovkou druhá. Ta první, o které se hovořilo jako o „velké válce“, měla své kulaté stoleté výročí přede dvěma roky, v roce 2018. Když tehdy tato válka skončila, hovořilo se o ní jako o největším válečném konfliktu v dějinách lidstva. Zasáhla hlavně do historie Evropy, jejíž mapu zcela pozměnila. Přinesla utrpení více jak 74 milionům lidí, z nichž více jak 10 milionů bylo zabito a další miliony byly nějak jejím průběhem poznamenány, ať už na těle nebo na duchu. Jejím důsledkem, pro naše národy kladným, byl vznik státního útvaru nazvaného Československá republika. Svět si říkal, už nikdy více. Přesto neuplynulo ani čtvrt století a Evropa a s ní celý svět, stál před perspektivou války nové.
Když 8. května v roce 1945 tahle druhá válka v Evropě skončila (Japonsko podepsalo kapitulaci až 2. září), její „výsledky“ byly ještě mohem krvavější, než v případě té prvé. Odhady historiků o obětech se liší, podle toho, jaký klíč pro jejich počítání kdo zvolí. Obvykle se pohybují mezi 50 až 80 miliony, pokud započítáme také oběti, které v důsledku válečných útrap zahynuly hladem nebo nemocemi. Poprvé byly obětmi války také příslušníci jedné rasy, Židé, kterých v koncentračních táborech zahynulo více jak 6 milionů. Svět poznal v praxi, co znamená slovo holokaust.
Tohle všechno si Evropa chtěla slavnostě připomínat o uplynulém víkendu. Ať už na Rudém náměstí v Moskvě, na Champs Elysées v Paříži, či u památníku padlým na pražském Vítkově nebo na Americké třídě v Plzni. Nakonec se všechno, díky koronaviru, odehrálo v jiném, zcela komorním prostředí. Na výročí Pražského povstání sloužil mši svatou za mír, za oběti války, ale i za oběti nynější epidemie, ve ztichlé pražské katedrále český primas kardinál Dominik Duka. Mezi několika hosty jsme vedle prezidenta republiky s chotí viděli i hrdinu RAF generála Bočka. Pamatuji si ho z jeho návštěvy Dobrušky, když přijel na odhalení pamětní desky svému kamarádu a spolubojovníkovi, generálu Štanderovi. Z velké, dlouho připravované akce za účasti zástupců vítězných mocností, byla nakonec pietní vzpomínka, kde hlavní slovo měla modlitba.
Modlitba za všechny ty miliony lidských obětí, které válka přinesla. Miliony bojovníků na obou stranách válečných front, miliony nevinných obětí rasové nesnášenlivosti, miliony obětí bombardování. Za tisíce českých a moravských vlastenců, kteří položili své životy, aby tahle země mohla být svobodná. Za všechny, které tahle hrozná válka připsala na účet nazvaný Oběti.
Za všechny, na které bychom neměli zapomínat ani v době, kdy právě neslavíme žádné kulaté výročí.
Kontinent zvaný Evropa žije už 75 let bez války. (Ne že by byl zcela prostý konfliktů, ve kterých znovu umírali lidé například kvůli etnické nesnášenlivosti, jak tomu bylo před několika roky v bývalé Jugoslávii.) Máme tuto mírovou skutečnost za něco automatického, co patří k našemu životu a nemůže být ani jinak. Za něco, čeho si ve skutečnosti ani nevážíme. Bohužel, zkušenosti z obou válečných konfliktů, které v minulém století zasáhly svět, hovoří o tom, že věci se mohou měnit. Někdy i k horšímu. Je na každém z nás, aby se tak nestalo!
Přeji vám hezké májové dny bez virů v těle, v duši i v počítači!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
