Střízlivě nahlíženo, nelze se tomu zase moc divit. Funkce českého prezidenta je natolik prestižní a natolik propojená s hned několika minovými poli emocí, že menší zemětřesení vždy propukalo i při předchozích volbách nepřímých. Přímá volba to zlepšit nemohla, naopak. Zvláště když český prezident pravomocemi zrovna neoplývá, neboť tím spíše pak vstupují do kampaně osobní záležitosti: jak kdo mluví, koho má za ženu, co dělali rodiče nebo tchán, jestli pije nebo kouří, co si myslí o blondýnkách a brunetách i o uzlových bodech českých dějin.
V přímých volbách do pravomocně slabšího úřadu jsou logicky hlavním programem sami kandidáti, jejich osoby, rodiny, úsměvy, přežblebty, předchozí životní úspěchy i nezdary, přičemž to, co jeden považuje za úspěch, líčí jeho soupeř jako osudové selhání. A negativní kampaň představuje právě v těchto podmínkách obzvlášť účinnou zbraň.
Emoce posiluje též další opomíjený rys boje o Hrad: jde o takzvanou hru s nulovým součtem, vítěz je jen jeden, všichni ostatní ztrácejí. Voliči nemohou počítat s tím, že se jimi favorizovaný subjekt ještě může i z druhého nebo třetího či čtvrtého místa po volbách „projednat“ k vlivné roli ve vládní koalici. Nic takového, vítěz bude jen jeden, žádné koalice se po volbách sestavovat nebudou.
Finálový zápas v dvoukolových volbách je především soubojem o voliče kandidátů, kteří zůstali před branami druhého kola. Jsou-li to voliči středoví a nerozhodní, může mít souboj o ně i relativně umírněnou podobu, z formátu jeden na jednoho ještě automaticky neplyne vypjatá polarizace. Zpravidla však lze gradaci kampaně očekávat. A skutečnost, že se hlavním tématem současné kampaně staly kromě osobních útoků Benešovy dekrety a poválečný odsun sudetských Němců, také není náhodná.
Těsně po prvním kole ušla všeobecné pozornosti jedna důležitá věc, která vyplyne až při detailnějším, geografickém rozboru výsledků prvního kola. Zejména Jan Fischer, překvapivě Vladimír Franz, ale i Jiří Dienstbier měli svůj elektorát koncentrovaný v někdejších Sudetech. Nikoliv výhradně, ale ve významné míře ano. Podíváme-li se blíže na rozložení hlasů v krajích, Jan Fischer zaznamenal nejlepší výsledek v Ústeckém kraji. Kdyby se volby konaly jen tam, postoupil by do druhého kola s Milošem Zemanem on, Jiří Dienstbier zde obsadil třetí příčku, Karel Schwarzenberg až čtvrtou. Celostátně Jan Fischer obdržel 16,35 %, v Ústeckém kraji však získal přes dvacet procent. K této hranici se přiblížil ještě v Karlovarském kraji ziskem 19,53 %, všude jinde už to bylo pod osmnáct procent.
V Karlovarském kraji zaznamenal svůj krajský rekord Vladimír Franz – 8,21 %. Přes osm procent se vyhoupl též v Plzeňském kraji, i díky hlasům z příhraničních okresů. A v severních a severozápadních Čechách a na severní Moravě je tradičně silná sociální demokracie, což se projevilo i v geografickém rozložení podpory pro Jiřího Dienstbiera.
Při pohledu na volební mapu tak muselo být generálům ve volebních štábech jasné, že začíná bitva o Sudety. A když bitva o Sudety, tak pomocí „sudetské tématiky“, to dá rozum. Miloš Zeman zde mohl spíše získat, Karel Schwarzenberg spíše ztratit. Pro něj z výchozího rozložení sil plynula následující poučka: za žádnou cenu nepřipustit Benešovy dekrety a s tím související záležitosti jako hlavní téma kampaně, odrazit předpokládaný útok například poukazem na česko-německou deklaraci z roku 1997 či výrokem o nepřípustnosti majetkových nároků sudetských Němců a jejich potomků. Místo toho se Karel Schwarzenberg právě o odsunu Němců zeširoka rozhovořil, což prostě, chce-li vyhrát volby, neměl dělat. Určitě doplatil i na to, že se coby ministr zahraničí v podstatě léta vyhýbal domácí politické diskusi, v níž se omezoval na „zemanovské“ bonmoty. Pak mu ale chyběla i zkušenost s tím, jak snadno političtí soupeři překroutí sebelépe vystavěnou, leč košatější větu.
Historická či právní debata o odsunu Němců a o dekretech je jedna věc, volební kampaň je věc druhá. Politická kampaň je záležitostí primitivní a emotivní, zaměřuje se na vyvolávání pavlovovských reflexů.
Moderní mediální kampaň si zkrátka žádá jasné jednověté výroky, nikoliv složité konstrukce, co by se hypoteticky stalo, kdyby... Jistě, Karel Schwarzenberg vlastně neřekl nic, co by buď přímo explicitně nebo alespoň implicitně neobsahovala zmíněná česko-německá deklarace, kterou – s velkou slávou – podepsal tehdejší premiér Václav Klaus. A to, co řekl, řekli v minulosti Václav Klaus i Miloš Zeman také. Avšak v jiném čase, v jiném kontextu, za jiné situace. Věta, která v určitém kontextu působí státnicky a smířlivě, rozpoutá v kontextu jiném požár.
Základní sociální hodnotové vzorce i historické vědomí jsou z hlediska volební kampaně konstantami, neměnnými skutečnostmi, s nimiž musejí volební štáby počítat, nikoliv se je snažit přetvářet. Zdá se tedy, že bitva o Sudety prezidentskou válku rozhodne. Zvrátit její důsledky by mohl leda nějaký atomový výbuch v jiném sektoru bojiště.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
autor: rozhlas.cz
