Průběh nepřímé volby z roku 2008 se dokonce stal snad nejpádnějším argumentem pro změnu. Zastánci přímé volby též často hovořili o posílení „kvality demokracie“. A někteří se kochali vizí nestranického kandidáta, jehož vynese na Hrad politikařením nezatížená občanská společnost.

Zejména voliči Karla Schwarzenberga si nyní musí připadat jako v hollywoodském hororu, neboť právě přímá volba způsobila transformaci starého neškodného jezevce, zalezlého v noře kdesi na Vysočině, v dravého aligátora či rovnou v dinosaura z filmu Jurský park. Inu, nezodpovědné experimentování může mít neblahé důsledky i v ústavním inženýrství.

Dnes, zejména po ostré kampani mezi prvním a druhým kolem, která ve společnosti vyhloubila hluboké příkopy, asi mnozí na starou dobrou nepřímou volbu vzpomínají se slzou v oku. I při ní sice propuklo pár větších rozmíšek, ba i nějaké nábojnice v obálce se objevily, ale jinak šlo takřka o idylu.

Průběh první přímé prezidentské volby tak rozmetal hlavní argument jejích zastánců v prach. Nicméně už se jí asi nezbavíme. Ale tak jako mohla důstojněji proběhnout i poslední nepřímá volba, lze to samé říci i o současné volbě přímé – například kdyby se do druhého kola probojovala nějaká jiná dvojice, patrně by se vše odehrálo mnohem poklidněji. Na druhou stranu, divokost boje o Hrad měla své systémové příčiny, které se s velkou pravděpodobností prostě musely projevit.