Kolik slov o manipulovaném davu, o proradné politice západního světa, o terorizovaných občanech kteří ze strachu z  nátlaku protivládních majdanských aktivistů raději šli na Majdan demonstrovat. Všem těm našim hodnotitelům chci doporučit, aby se podívali na záznamy odvážných kameramanů a fotografů z dění na demonstrujícím náměstí v centru Kyjeva, tedy v evropské zemi, ve XXI. století, především na záběry z krvavého 20. února 2014, ze dne, který se tragickým způsobem zapíše do historie tohoto osvíceného století.

S jistou nedůvěrou jsem začal sledovat záběry z okamžiků počátku útoku černé setniny na nebohé policisty. To, co jsem viděl, mnou jako člověkem hluboce otřáslo. Policejní snipeři a automatčíci si ze svých spoluobčanů udělali živé terče. Lidé padali a umírali beze zbraní, tiše, bez paniky. Jakoby smrt byla součástí jejich existencí, která v plném revolučním nadšení náhle přerve jejich život. Proti automatickým zbraním stojí lidé s holemi, štíty vyrobenými z lecčehos, jejichž jedinými zbraněmi jsou kameny a molotovovy koktejly. Pravda viděl jsem v rukou aktivistů i dvě pušky a pistoli, ale co to bylo proti salvám z brokovnic a samopalů, výbuchům granátů se slzným plynem. Štíty aktivistů byly chabou obranou a tak umírali mladí i staří lidé. Ostatní obětavě odnášeli raněné i mrtvé a střelci v nich spatřovali snadný cíl. Považte a nikdo z těch nacionalistickým terorem zužovaných lidiček nevzal nohy na ramena a neutíkal se schovat. Oni totiž vnímali svůj boj nako nutnou oběť svobodě. Žádné hanlivé slovo renegáta Janukoviče se nemůže dotknout jejich cti. Žádná omluva lidu nemůže zmenšit opovržení s jakým dnes ukrajinský lid hledí na svého bývalého prezidenta, v současné době kolaboranta a vraha, který chystal na Kyjevany ještě větší masakr.