Možná Ester je sbírka příběhů, která mapuje život několika generací vaší rodiny. Nejde o román v běžném slova smyslu, ale spíše o poutavý záznam vašeho pátrání po předcích. Kdy jste se začala o rodinnou historii intenzivněji zajímat? Zavdalo podnět k vašemu pátrání něco konkrétního?

Myslím, že člověk se historií své rodiny zabývá celý život, zejména tehdy, je-li ta historie také zajímavá. Když pak o tom začnete psát, není to zase až takový skok. Mně přišlo psaní o rodině vždycky skoro až trapné. Nikdy jsem se nepovažovala za rodinný typ, přestože jsem byla na rodině velmi závislá. Nejsem si ani jistá, zda právě rodina byla tou skutečně první pohnutkou. Roky jsem působila jako literární vědkyně, jenže z toho jsem pak vypadla. Absolvovala jsem sice dobré studium u dobrých profesorů, ale chyběla mi životní strategie. Běžně lze v lidském životě rozpoznat nějakou logiku, já jsem ale na přeskáčku dělala všechno možné, támhle nějakou kulturu, pak zase festival, a bohužel tomu chyběl větší rozměr či snad kontinuita. Je tedy náhoda, že jsem nějak intuitivně vycítila, že ten malý příběh mých rodičů, které jsem vždycky obdivovala, nějak souvisí s těmi velkými světovými dějinami.

V době, kdy jsem hledala konkrétní látku, jsem měla sedm nebo i víc odlišných nápadů, které přišly z nejrůznějších směrů. Do Německa jsem se přestěhovala i proto, že mě německá normalita tváří v tvář válce fascinovala. Roku 1999 jsem opustila bojechtivé Rusko – tím myslím celkovou společenskou náladu, používanou rétoriku, a podobně – a hned jsem se do Berlína zamilovala. Tehdy jsem byla přesvědčená, že o válce a míru vím všechno. Nic jsem nevěděla. Stála jsem v Berlíně a myslela si: Bože můj, tohle je mír. Situace, kdy se člověk zabydlel na novém místě, ale neustále je silně ovlivněn tím předchozím chorobným prostorem a jeho nedostatky, pak vzrušující historie mé rodiny a v neposlední řadě studium literární vědy, obzvláště má záliba v romantické literatuře a procházkách, to vše se pomalu poskládalo dohromady. A nepřeháním, když řeknu, že spoustu věcí, které jsem už považovala za ztracené, jsem ve své knize překvapivě opět našla. Ale to jsem pochopila až poté, co byla kniha hotová.

Kdy se tyhle úvahy přetavily v konkrétní plán napsat knihu?

Bylo to všechno mnohem jednodušší a snad i pragmatičtější, než by si člověk myslel. Napsala jsem k jedné knize menší text o největším ruském dětském středisku, bývalém pionýrském táboře, a o sovětské a postsovětské dětské kultuře. Redaktorka, která v nakladatelství Suhrkamp zodpovídá za východoevropský program a díky níž byla do němčiny přeložena řada knih, se mě poté zeptala, na čem bych ráda pracovala teď. Vyprávěla jsem jí všechno možné, i některé rodinné historky. A ona na to: Fajn, zkusíme tohle. Když dáš dohromady prvních padesát stránek, předložím to lidem v nakladatelství. Já něco napsala, jim se to líbilo a nabídli mi smlouvu.