Vracíme se 1300 let nazpět a můžeme si klást otázku, jaký to má smysl. Žijeme v době, která chce žít přítomností, ale sled událostí, záplava informací, úsilí o stálé inovace spíše pohlíží do budoucnosti. Vědci, konstruktéři, technici nám slibují stále nové a výkonnější stroje. Druzí přemýšlejí o souvislostech a dopadech nové robotické civilizace a vyslovují otázky, ale také pociťují obavy z neznámého. Na jedné straně vidíme vědecký a technický rozvoj a v protikladu současně úpadek rodinného života, selhávání charakterů. Hovoříme o „tekoucí společnosti“, o které je možné říci, že nezaručuje žádnou jistotu a oporu. Tento poznatek se dotýká téměř všech institucí. Přitom můžeme také slyšet na naši adresu: „No, a co 2000 let křesťanství, co za tak dlouho dobu dokázalo, co dokázala ta vaše církev, respektive co jste dokázali vy, abyste mohli kritizovat dnešní plovoucí společnost.“

Co víme o svaté Otýlii, kde jsou historická fakta, o která se můžeme opřít. Myslím, že je třeba nastínit si dobu, v které žila a jaké o ní předala svědectví. Antické křesťanství čelí rozpadu Římské říše, zdola přichází tlak arabské invaze do Evropy a ze severu a východu se po několik staletí tlačí germánské kmeny. Na počátek této doby patří slova svatého Augustina: „Tam dole pod hradbami se rodí nový svět,“ to byla odpověď na zděšené volání ostatních biskupů, když hovoří o zániku světa. Tak jako svatý Augustin reagovali papežové tohoto období stěhování národů, či chcete-li období globalizace, svatý Lev Veliký a později svatý Řehoř Veliký. Vhled do budoucnosti měli právě tito muži hluboké víry, modlitby a vnitřní svobody, která jim dávala vidět do budoucna. Barbarství doby bylo překonáno vnitřní proměnou. Křesťanství se nešířilo pomocí státní moci, násilím, ohněm a mečem. Germánská Evropa Franků a Burgunďanů se stává křesťanskou díky iroskotským mnichům, misionářům a kazatelům. V pokřtěném králi Chlodvikovi vidí jakoby v retrospektivě biskup Řehoř z Tours nového Konstantina a biskup Avitus z Vienne, kterého známe z tragicky bouřlivého příběhu burgundského krále svatého Zikmunda. Avitus napsal: „Vaše víra je naším vítězstvím.“

Jistým způsobem příběh svaté Otýlie navazuje na svatého Zikmunda. Legendy popisují rodinné tragédie, nově pokřtění svádějí vnitřní boje, pohanské tradice a zvyky jsou často silnější než hodnoty a požadavky Evangelia. Vždy v těchto příbězích jde o život, soužití a úctu k životu, toleranci, ale především jde o zákon skutečné lásky. Té lásky, kterou hlásá kříž Ježíše Krista. Všimněme si, že tyto tragédie se především odehrávají v rodině. Rodina je tedy prostor, který rozhoduje a formuje nový život, novou civilizaci. Není-li zdravá rodina, pak onemocní celá společnost. Rodina je nazývána buňkou společnosti, v případě, že je nemocná buňka – rodina, můžeme hovořit o jakési rakovině a rozpadu celé společnosti. Tato nemoc také z pochopitelných důvodů rozkládá i církev, není-li zdravá rodina, nemůže být zdravou ani církev. Bez rodiny nemůže existovat, ani společnost ani církev. Mluvíme o přirozené biologické rodině, ne o produktech postfaktické společnosti, která nutně vytváří lživý a falešný obraz, přelud, který není schopen života.