Dostala je ke svatbě od rytíře Lanny, jak stálo na štítku zezadu, nad kterým visel klíček na natahování. Z jaké přízně rytíř Lanna pocházel, nevím, jen si pamatuji, že se doma o něm hovořilo s úctou, protože byl loďmistrem na Vltavě a na Labi, což mi znělo dobrodružně. Podobně uctivě se v babiččině domácnosti už hovořilo jen o tetě Antonii, protože uměla jedenáct jazyků a měla obrovskou sbírku známek. Já si na ni pamatuji už jen jako na shrbenou stařenku, která chodila po Hradčanech s velkým svazkem klíčů a zavírala kostely.

V neděli jsme se scházeli u babičky většinou i se sestřenicemi, seděli jsme okolo starého intarzovaného kulatého stolu, děda kouřil voňavý doutník a babička vyprávěla. Ráda vzpomínala na svou první jízdu tramvají. Do koňky se nasedalo u Vltavy na Ferdinandově třídě, dnešní Národní nebo dole na Koňském trhu, tedy na Václavském náměstí a lístek stál deset krejcarů. Stanici se říkalo u Špinků. Tam dostal vůz přípřež, dalšího koně a na něj si sedl tramvaják v uniformě. Jelo se směrem k Muzeu a pak dál na Vinohrady, kde už byla jen víkendová sídla.

Babička za mlada bydlela v dnešní Nerudově ulici, které se říkalo Ostruhová, nebo Na dláždění. Její otec tam měl zlatnictví v čelním purkrabském domě. Kdykoliv o jeho dílně padla zmínka, vždy se vzpomínalo na Jana Nerudu, který u něj sedával a nechal si tam nosit pivo od Dvou slunců. Sám bydlel vedle v domě, kterému se říkalo Osel u kolébky. I později, když prý Neruda už špatně chodil, protože noha mu po zlomení špatně srostla, vodíval ho k pradědečkovi posluha, který měl na hlavě červenou čepičku.