"Bohunko, pojď se usadit," začal a já se na židli skrčil. "Říkal jsem si, vezmu to jedním vrzem a stavil jsem se u Mallotů v krámě, a co myslíš, že tvůj bráška dělal... Štípačkama střihal briliantové náhrdelníky, pantloky, náramky, závěsy, nádherné solitéry, colliésky... Jinak ho prej neznárodněj. Šperky je nazjímaj, potřebujou platinu."

Bohunka si místo odpovědi kroutila střehýlek vlasů a v koutku pravého oka se jí nalila slza.

"Ten kluk má ale pech. V první válce byl marodnej na smrt, v druhé válce přišel při náletu o ženu, sám byl v lágru, a pak tohle... Ba ne, to není dobré nařízení, když nutí lidi, aby ničili svou vlastní práci. Il est misére!""

"Co je na tom špatnýho?" zeptal jsem se očima babičky.

"To je stejný, jako kdyby tě nutili, abys ubližoval mamince," vyklouzlo z ní, až se sama lekla.