V Lukách pod Medníkem rostly nejvíc od srpna do září. Tam se chodilo do lesa na Panský vrch, kousek za vesnici směrem k Jílovému, odkud bylo vidět na Malý a Velký Medník, od kterého nás ale dělil hluboký kaňon řeky Sázavy. Ta se hned za Pikovicemi začala zařezávat do kopců, na kterých byly přilepeny na skalnatých výběžcích chatky jako vlašťovčí hnízda.

První dvě chaty si dědeček s babičkou postavili u řeky, ale jak stárli, příkrá cesta od silnice či od vlaku k vodě byla pro ně namáhavá, a proto se ještě před válkou rozhodli postavit si zděný domek na snáze přístupném místě: K chatě se dalo zajet autem, k vlaku to bylo kousek, stejně jako do místních koloniálů, vesnice a na již zmíněný Panský vrch.

S babičkou jsme chodili do lesa za svítání, aby nám houby nikdo nevysbíral. Vstávali jsme ve čtyři a prodírali se zadem po strništích do lesa jak loupežníci. Košík jsme měli často plný za hodinu, protože babička se v houbách vyznala a sbírala skoro všechno: Kromě notoricky známých hub měla ráda bedly, lišky ametystové, hlívy dubové, mochomůrky růžovky neboli masáky, holubinky jahodové i fialové, helmovky tuhonohé, choroše šupinové, čirůvky fialové, kališníka obecného, smrže a já nevím co ještě.