Jeden z protagonistů románu, Ramón, jak uvádí Václav Bělohradský, který žije většinu času v Itálii, by chtěl vidět výstavu Chagallových obrazů, ale nechce být částí nekonečné fronty, která se pomalu sune k pokladně: „pozoroval tváře lidí, paralyzovaných nudou, představoval si sály, kde těla a žvásty by zakryly obrazy…“
V globálním hemžení současnosti si neustále překážíme, jedni se omlouvají (podle Kundery jedni se už takoví rodí) a druzí nám vynadají (také se takoví rodí), když do sebe vrážíme. Nižší a vyšší se míchá, všechny styly se mísí, a to vše tvoří horizont nového 21. století, jehož je podle Kundery odhalený ženský pupík, kterým se dnes ženy chlubí, svrchovaným erotickým znamením.
Kundera v novém románu nakukuje ze svého 20. století do století, které už jeho nemůže být, a připisuje mu tápavě význam jako my všichni. Bude to století, pro které bude příznačné vytrácení se významů, návrat významného do mateřské náruče bezvýznamnosti. Smiřující osvobozující bezvýznamnosti, jejímž symbolem je již zmíněný pupík!

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz