Čtyřicet dva let byl vůdcem této země, v arabském světě byl mužem, který v podobné funkci vydržel nejdéle. Po uzavření smíru se Spojenými státy a vydání atentátníka z Lockerbie do Velké Británie po roce 2000, kdy byla zrušena mezinárodní embarga, se Libye zase zařadila mezi bohaté arabské státy. Roční příjem jen z prodeje nafty sám vůdce odhadoval na 50 miliard dolarů. Přesto, že byl ve funkci tak dlouho, moc rozhovorů novinářům nedal, a proto ho celý svět posuzoval spíš podle konkrétních činů a teatrálních gest: v Addis Abebě se nechal korunovat králem králů, tituloval se jako vůdce třetího světa, nejdříve arabského, později afrického, byl štědrým podporovatelem teroristů všeho druhu, takže měl na svědomí tisíce lidských životů a nakonec se prezentoval jako polepšený hříšník, který se snažil přátelit se Spojenými státy i s Evropskou unií. Proto byl zaskočen, když Západ podpořil rebely, kteří se ho snažili svrhnout, jako by nebyl stíhán Mezinárodním trestním soudem kvůli obviněním ze spáchání zločinů proti lidskosti.

Chceme-li se alespoň ex post dozvědět, jak tento muž myslel a proč proti sobě poštval tolik vlastního obyvatelstva, že ho nakonec nejspíš lynčovali a popravili vlastní lidé bez soudu, začtěme se do úryvku jednoho z nejobsáhlejších a asi nejvýstižnějších rozhovorů, které novinářům dal. Vedla ho s ním v roce 1979 paní Oriana Fallaciová pro italský deník Corriera della Sera. Rozhovor začala otázkou:

Pane plukovníku, víte vůbec, jak jste neoblíbený?

Kaddáfí: Jsem neoblíben u těch, kteří jsou proti masám a u těch, kteří jsou proti svobodě. Kdo bojuje za blaho mas a za svobodu, ten mě má vždy a všude rád.

Fallaciová pokračovala: Dobrá, podívejme se tedy na to, co kdo o vás říká a z čeho vás obviňuje. Kde bychom měli začít? Třeba s tím, jak se přátelíte s krvavými zločinci jako je třeba Idi Amin? Lidé se ptají: Jak je možné, že se plukovník Kaddáfí přátelí s takovým člověkem?