Měl pravdu, ale jako šprček jsem tomu nerozuměl a ani těch jeho veřejných oslav jsem se nemusel dlouho zúčastnit, protože jsem nebyl v pionýru. Nebyl jsem ale ve třídě sám: do roku 1954 v naší třídě bylo v pionýru jen pár dětí kovaných komunistů, z kterých jsme měli legraci, protože nosili rudé šátky a zajíkavě breřely, když umřel Stalin, zatímco my, ilegální skauti, jsme se smáli pod vousy, nosili pod svetrem žluté šátky a byli jsme na to tajně pyšní. Oni schůzovali a my jsme si hráli na ilegalitu v Krčském lese a vydávali tajný časopis Sova.

Až v osmé třídě nás třídní učitelka přemluvila, ať vstoupíme do ČSM, tedy Československého svazu mládeže, jinak že se nedostaneme na gymnázium. Přihlášku jsem po dlouhém váhání podepsal: dědečkovi, který byl už nemocný, jsem to raději ani neřekl, radil jsem se s naším skautským vedoucím, který se shodou okolností jmenoval Václav Havel, jako náš budoucí prezident. Ten podpis jsem považoval za první svou zradu: Možná až takhle silně jsem si to tenkrát neřekl, ale určitě jsem to cítil jako provinění vůči dědovi, tátovi a našemu skautskému vůdci. Moc dobře jsem věděl či tušil, a dodnes si na ten pocit pamatuji, že dělám něco špatného, že opouštím sám sebe, že mě strkají na cizí cestu, po které se mi nepůjde dobře.