Vidím to jako dneska: Na zahradě kvetly magnólie, azalky, šeříky a rododendrony a na pole se snesli dva ruští parašutisté. Měli u sebe jen pistole, ruksáčky a kýbl se zavařeninou. Smáli se na mě a pod paží nesli schumlané padáky, které věnovali babičce. Jejich marmeláda byla moc dobrá, višňová a trochu kyselá.

Chutnala báječně. Jedli jsme ji lžícema, které měli vojáci zastrčené v holinkách, rovnou z kýble. Ty lžíce měly ohnutá držadla, aby jim nezapadly ke kotníku.

Jak se posléze ukázalo, oba vojáci byli lékaři a na naší zahradě a na louce, kam dopadli, vybudovali lazaret. No vybudovali, to není asi to přesné slovo: z okolních domků a chat, kam se vloupali, vynesli na louku matrace a na nich ložírovali.