Tehdy jsem si poprvé uvědomil, co je demokracie v praxi: je to společenství plnoprávných občanů, které vykonává správu věcí veřejných, tedy i státních silnic. Chrání občany a neslouží hrstce mocných k manipulaci s nimi.

Došlo mi, že demokracie není pevně daný stav, ale nikdy nekončící proces, který je závislý na tradici. Jinak se chápe ve Velké Británii, kde ji lze datovat od mýtické Magny Charty z roku 1215, přes Francii, kde má kořeny ve Francouzské revoluci v roce 1789, či Německo a Rakousko, kam byla exportována po roce 1945 a třeba Španělsko, kde se zabydlela až po roce 1978.

K nám dorazila ještě později: až po roce 1989. V Československu, Polsku a Maďarsku sice všichni pád bývalého režimu bouřlivě oslavili, ale nevěděli, co demokracie je. A to se v posledních letech začíná měnit: označení krajnic na dálnicích a silnicích končí někde v Polsku za Bialystokem a na Slovensku za Košicemi a naproti tomu bílé čáry a závory, které vedly napříč silnic tam, kde bývaly hranice států, zmizely.